Nahá Afrika

navigace


Cesta

O naší dvouleté cestě napříč nahou Afrikou ...

Po černém kontinentě jsme cestovali stopem a mnohdy v rozporu s původním plánem také pěšky, když nebylo co stopovat. Tento způsob přepravy není právě pohodlný, leckde ani bezpečný, a už vůbec ne jistý. Přináší mnoho nepředvídatelných situací, které celou cestu jaksi směrují. Nejkrásnější jsou ovšem poslední kilometry pěšky k odlehlým domorodým vesnicím ...

Cestou Mauritánií. 
Dlouhá cesta stopem na korbě starého jeepu rozlehlou Mauritánií. Korbu s námi sdílí dva černí Maurové, desítky švábů a velkých kobylek. Stopování v Mauritánii je poměrně složité a čekání může být delší než dlouhé... 
(Mauritánie)

Cestování po Africe je plné rozporů, které nezřídka zacházejí až do extrémů. Chystáte-li se nezávisle cestovat po Africe, budete toto specifické cestování, které prostě JE jiné než jinde na světě, milovat a jindy zase nenávidět. Nezávislé cestování po Africe saturuje poutníka hlubokými zkušenostmi rozporu, jen málokdy jej ponechá chladným, nezaujatým. Je to široké spektrum zážitků, mezi nimiž drtivě převládají ty hraniční. A právě to dělá z putování po Africe hluboký cestovatelský plezír, jenž je průběžně vykupován silnými dojmy bezmocnosti či nenávisti, když se ocitnete v rukou posedlých byrokratických úředníků, zfetovaných vojáků s kalašnikovy mířícími na váš obličej nebo štěstěny, kdy druhý den stopujete na pusté cestě, kde stále nic neprojelo ...

Naše moskytiéra v Mali. 
Noci bez moskytiéry jsou hlavně v tropech velmi nepříjemné, zejména kvůli obrovskému množství komárů. V místech s vysokou pravděpodobností nákazy malárií nebo spavou nemocí dokonce životu nebezpečné. Moskytiéra je také oblíbenou atrakcí téměř u všech domorodců přírodních národů. Neodolá pouze mravencům, což může být nepříjemné, když máte ve stanu na ráno přichystaný kus cukrové třtiny. Po probuzení zjistíte, že spíte v novém mraveništi a cukrová třtina je rozebrána a pilně transportována do bezpečí. 
(Mali)

Na Nový rok 2004 jsme stopem z Jablonce nad Nisou vyrazili na cestu napříč Afrikou. Kuráž nám dodávalo třiadvacetileté mládí a touha poznat domorodá etnika, jejich svět, kulturu a náboženství. Za sebou jsme měli několik výprav do světa, zejména stopem do Asie. Naši cestu po Africe jsme začali v Maroku a postupovali západní Afrikou stále na jih. Výraznou zemí, která vyčnívá nad ostatní v této části Afriky, je Mali. Podmanilo si nás kulturou, krajinou i lidmi. Je-li řeč o rozporech, Mali je knižním příkladem ve všech směrech. Sever země je přikryt pískem Sahary, kde o život se suchem bojují Tuaregové a Arabové. Ve střední části země je typicky sahelské prostředí obývané krásnými etniky a unikátní hliněná městečka se starými mešitami stavěná v kouzelné tzv. Súdánské architektuře. Jižní část Mali je potom domovem fascinujících kmenů, jakými jsou třeba Dogoni žijící při obrovském útesu Bandiagara. V zemi je cítit také velké duchovní napětí. Je to citelný rozpor mezi islámem, křesťanstvím a původním africkým náboženským systémem – voodoo. Uvážíme-li samotné rozpory v jednotlivých náboženstvích, výsledný mix duchovních skutečností, jejž lze pozorovat v této zemi, je fascinující.

Mezi africkými kaktusy. 
Cesta k unikátním etnikům v jižní části Afriky je leckdy velmi dlouhá a náročná. V této oblasti je sucho a horko. Cestovatel musí dbát na dostatečnou zásobu vody a nesmí ztratit orientaci. Je také nutné pozorně sledovat, kam šlápnete, nebo co případně visí z blízkého stromu. 
(Afrika)

Další výraznou zemí na naší cestě byl Benin. V této zemi je státním náboženstvím již zmíněné voodoo a právě tady jsme ho pocítili nejniterněni. Po několika měsících na cestě Afrikou jsme si plně uvědomili, že domorodou společnost prostupuje jakýsi duchovní kult, jehož elitními představiteli jsou šamani. Na cestu jsme vyráželi jako duchovní hledači s určitou náklonností k sympatickým východním filozofiím, a tak jsme byli tomuto africkému fenoménu také otevření. Přijeli jsme s mylnou představou, že šamani jsou hodní lidé, kteří hlavně léčí a chrání. Konfrontace s africkou realitou nás ovšem rychle vyvedla z omylu. Voodoo je skutečně reálná a fungující skutečnost, kterou ovšem lidé používají primárně za účelem škodit, nezřídka přímo zabíjet. Vesničan prostě přijde ke kouzelníkovi, zaplatí mu a objedná si zlo, chcete-li prokletí, pro svého nepřítele nebo celou vesnici. Šamani čerpají duchovní sílu, která je opravdu značná, ze zla. Mohou použít tuto sílu také k uzdravení, ovšem za jakou cenu. Všichni zúčastnění se otevírají něčemu, co je posléze pohltí. Právě v Beninu jsme si uvědomili sílu voodoo a potřebu chránit se, uzavřít se tomu, nejlépe mít nějaký duchovní štít.

Stopem na vodě. 
Na mělkých lagunách v Togu a Beninu jsme stopovali i rybáře a převozníky v malých dřevěných loďkách. 
(Togo)

Naše cesta pokračovala na jih kontinentu. V Jihoafrické republice se překvapivě dobře stopovalo, ovšem to, že nás brali pouze běloši, mělo jednoduchý důvod. Cítí-li cestovatel v Africe rasismus vůči bílým, jeho pocit je na místě. Ovšem v JAR je to otevřená nenávist. Tato skutečnost pramení z historie a je celkem snadno pochopitelná. Zajímavostí je v tomto ohledu současná móda afrických žen, které si s pomocí speciálních krémů zesvětlují pokožku.

Na cestě mezi Himby.  V zapadlých himbských vesnicích jsme byli pro domorodce asi stejně exotičtí jako oni pro nás. Kromě barvy kůže, vlasů a očí, což zejména děti zajímalo nejvíce, se domorodci pozastavovali nad velkými batohy, které z jim neznámého důvodu nenosíme na hlavě. Nejvíce je však vždy zaujala naše dogonská hůl a malagašský buben. Cesta k Himbům je dlouhá a v poslední části prakticky nefunguje stop. V samotných vesnicích, kde povětšinou panuje přátelská, horká, ospalá atmosféra, jsme se cítili daleko bezpečněji než v okolních městech, kde je většinou vysoká kriminalita. 
(Namibie)

Výraznými oblastmi na cestě v jižní části Afriky bylo území překrásného kmene Himba, kde jsme prožili nezapomenutelné týdny ve vesnicích domorodců. Tady, u civilizací nedotčených kmenů v Namibii, jsme se od misionářů dozvěděli mnoho zásadního o voodoo a obraně proti němu. Naše dlouhá duchovní pouť ke křesťanskému obrácení se paradoxně v mnohém formovala právě u Himbů. Voodoo jsme konzultovali také s evropskými lékaři působícími v Africe, ovšem ti na rozdíl od misionářů nemají proti němu žádné zbraně. Když jsme potom účinně vyzkoušeli křesťanské duchovní štíty, pokračovala naše duchovní cesta po příjezdu domů až ke křtu, posléze i ke studiu teologie.

Želva. 
Pobřeží Afriky, zejména východní, je pro potápěče opravdovou perlou. Najdete tady úžasné korálové útvary, hejna barevných ryb, želvy, rejnoky, manty, delfíny, žraloky i velryby. Mnohá místa například v jižní Tanzanii nebo severním Mozambiku jsou dosud panenské, na prvního potápěče stále čekají. Ponory na těchto lokalitách patřily k nejlepším. 
(Afrika)

Přes Viktoriiny vodopády a krásné jezero Malawi jsme na cestě pokračovali na východní pobřeží Afriky a po něm stále na sever. Jako potápěči základního vzdělání jsme byli před cestou informováni, že východní pobřeží je podmořským rájem. Ovšem teprve ve chvíli, kdy jsme absolvovali první ponor u jihoafrického pobřeží, jsme ověřili pravdivost tohoto tvrzení. Po ponoru do světa korálové fantazie v Jihoafrické republice jsme se potom na cestě východním pobřežím Afriky potápěli všude, kde to jen bylo možné a stále více si uvědomovali, že bychom se potápění chtěli věnovat více. Zejména na Zanzibaru jsme koketovali s myšlenkou zůstat a potápěním se živit, ale to mělo přijít až později ... Na ostrově koření jsme také museli změnit původní nápad plout lodí na Komorské ostrovy a dále na Madagaskar. Loď z Komor stále nepřijížděla a proti nejisté cestě na Madagaskar hlasovalo i to, že už jsem tam byl a navíc jsem onemocněl. Pití nevyčištěné vody si vybralo svou daň. Na kontitentu byly ale zajímavé země, jež jsme doposud neokusili, takže jsme se rozhodli pokračovat suchou nohou.

Na africkém stopu. 
Po několikadenní tůře divokou buší odpočíváme na stopu u prašné cesty. Pokud budeme mít štěstí, zkrátíme si následující kilometry na korbě trucku nebo jeepu. Pokud ovšem něco pojede ... 
(Afrika)

Pouť po východní Africe nás dovedla k druhému roku na cestě. Navštívili jsme krásná nilosaharská etnika, která kráčela dějinami ze severu až k rovníku a krom podmořského jsme nahlédli také do světa divoké africké fauny. Příjemné pocity v domorodých vesnicích umocňované leckdy více než silným zdejším kuřivem pravidelně střídala trpká zklamání z velkých měst, kde kvete kriminalita a bída na chodnících se chechtá lidské důstojnosti. Okradeni jsme byli celkem třikrát, slova se musel několikrát ujmout také náš elektrický paralyzér. I takové je cestování po Africe.

Ondřej se ženami kmene Surma. 
První setkání se ženami surmických kmenů s terakotovými talířky pelele v proříznutých rtech bylo úžasné. Přísně vyhlížející polonahé ženy vyšly z šera pralesa a jakmile nás spatřily, vzaly do rukou klacky. Vzájemná nejistota později ochabla, nicméně o žádném přátelství nemohla být řeč. 
(Etiopie)

Od kmene Samburu v severní Keni jsme zamířili do Etiopie a ta byla bezesporu výraznou zemí této části Afriky. Unikátní kmeny v údolí Omo nám umožnily cestovat v čase. Cestování v čase ovšem nebylo jen zdánlivé, vždyť Etiopie má jiný kalendář, jiný letopočet, jiný čas ... Vyšší polohy hornaté země obývají křesťané, zatímco v pouštních nížinách žijí muslimové. V deštných lesích na jihovýchodě země zase můžeme okusit africký animismus přežívající mezi původními kmeny. Duchovní rozpory tam koexistují v jakési zvláštní symbióze. Na severu země jsme došli ke kamenným kostelům v Lalibele vytesaným zahloubením do skal pod povrch země a ponořili se do tajemství křesťanské spirituality. Nedaleko odsud je prý uschována archa úmluvy, kterou sem měl přinést syn královny ze Sáby a židovského krále Šalamouna z jeruzalémského chrámu.

V karnakském chrámu. 
Naše cesta po Africe končí mezi úžasnými památkami starověkého Egypta. Ještě nás ale čeká dlouhá a příjemná cesta stopem přes střední východ a Balkán až do srdce Evropy. Súdánská dželábie a etiopský přehoz dokonale chrání před spalujícím sluncem mezi mohutnými sloupy Karnaku. 
(Egypt)

Z Etiopie jsme původně zamýšleli pokračovat přes Adenský záliv do Jemenu a potom stopem dál do Asie, ovšem lákal nás také Súdán a stále více myšlenka dlouhodobějšího potápění v Egyptě. Zvolili jsme druhou variantu a jak se později ukázalo, udělali jsme zřejmě dobře. Súdán na nás velmi zapůsobil a spektrum cestovatelských zážitků se rozšířilo o několik ostřejších událostí. Když jsme potom konečně dorazili do Egypta, cítili jsme se jako v Evropě – čisto, bezpečno, spousta jídla a žádné záludné nemoci. Je pravdou, že jsme byli z cesty napříč celou Afrikou velmi unaveni a batoh na zádech tížil stále víc, ale domů se nám ještě nechtělo. Usadili jsme se proto na pobřeží a začali se intenzivně potápět. Dovzdělali jsme se na úroveň Divemasterů, naučili se arabsky a několik měsíců se potom živili potápěním. Na sklonku cesty jsme měli možnost investovat naše potápěčské zkušenosti do archeologické výpravy, která mapovala starozákonní exodus – tedy východ Hebrejů z Egypta, pro nás konkrétně přechod Hebrejů přes Rudé moře.

Cestou po jižní Africe. 
Poslední přírodní národy žijí v těžko dostupných, ale krásných oblastech. 
(Afrika)

Dva roky na cestě uplynuly, a tak jsme v touze po sněhu a zimě dorazili stopem přes střední východ a Balkán na Vánoce 2005 domů.

Ondřej Havelka a Michaela Lorencová

Navštívili jsme tyto africké země:

Na stopu jen s jedním přihlížečem. 
Africkým fenoménem je přihlížení čemukoliv, co rozbije fádní stereotyp dlouhého dne. Mnohokrát kolem nás na stopu stálo tolik lidí, že jsme nebyli vidět. Přihlížeči se rekrutují převážně ze zvědavých dětí, ale ani stařec nepohrdne pohledem na bílé cestovatele. Přihlížení se také často vyvine v žebrání, čas od času až v pokus o okradení, zejména při velkém počtu přihlížečů v těsné blízkosti. Stopování funguje dobře v nejsevernějších a také nejjižnějších afrických státech. Jižní část Sahary a Sahelský pás jsou naproti tomu stopařským peklem. Zbytek Afriky je stopařsky nejistý, ale průjezdný. Samozřejmě v závislosti na aktuální politické a bezpečnostní situaci. 
(Maroko)

Maroko, Alžírsko, Tunisko, Západní Sahara, Mauritánie, Senegal, Mali, Burkina Faso, Ghana, Togo, Benin, Jihoafrická republika, Svazijsko, Lesotho, Botswana, Namibie, Angola, Zambie, Zimbabwe, Malawi, Mozambik, Tanzanie, Zanzibar, Keňa, Etiopie, Sudán, Egypt, Reunion, Madagaskar.

Další fotografie

Na vrcholu nejvyšší duny. 
Západy slunce na vysokých saharských dunách jsou nezapomenutelné. Příjemné teplo za chvíli vystřídá lednový noční mráz. Sahara se barví do rudozlata, z nedaleké berberské oázky je cítit mátový čaj. 
(Maroko - Alžírsko) Stan. 
Horké ráno na břehu afrického jezera. Věčnými společníky jsou nám tady pouze opice, které kradou vše, na co dostanou chuť. 
(Malawi) Ve stanu. 
Moskytiéra nás chrání před dotěrným hmyzem, který útočí téměř v celé Africe. V horkých oblastech Sahelu nebo rovníkové Afriky je uvnitř ovšem nesnesitelné vedro. 
(Mali) Oheň. 
Večer na cestě buší. Když štěstí přeje, ozývají se v noci z buše hlasité zvuky divokých zvířat. K ohni ale nepřijdou. 
(Botswana) Mezi Sikólii. 
Při dlouhodobém pobytu mezi Masaji v severní Tanzanii se nám podařilo proniknout mezi mladé muže na zkoušce dospělosti. Sikóliové si dlouho drželi odstup, nakonec nás ale přijali stejně vlídně jako ostatní Masajové v Tanzanii a Keni. Čela Sikóliům zdobí rituální kresby. Oděni jsou do tmavých látek a v ruce pevně svírají kopí a hůl. 
(Tanzanie) Cestou malijskou pouští na velbloudech. 
Odpočinek při dlouhém putování nedozírnou Saharou. 
(Sahara) Cestou na velbloudu. 
Vzdálenější osady Tuaregů jsou dostupné jen na velbloudu. Toho si můžete levně pronajmout v každé vesnici. 
(Mali) Ráno mezi malými Dogony. 
Typické brzké ráno mezi dětmi z blízké domorodé vesnice. Přestože se vždy snažíme stavět stan daleko od lidí a tak, aby pokud možno nebyl vidět, jsme ráno téměř pokaždé obklopeni houfem zvědavých dětí, které dávno nahlásily naši přítomnost náčelníkovi. 
(Mali) Mezi kočovnými Tuaregy v malijské části Sahary. 
Návštěvy domorodých vesnic a osad byly pro nás tím nejzajímavějším, co Afrika cestovatelům nabízí. Hluboko v poušti lze natrefit na skutečně maličké osady kočujících Tuaregů, kde není nic krom několika stanů a asi tuctu velbloudů. Stany jsou uzpůsobeny ke snadnému rozložení a k přepravě na velbloudech při nekonečné tuarégské cestě. 
(Mali) Na tracku. 
Po studené probdělé noci na střeše zásobovacího kamionu. Nepříjemně dlouhou noc vystřídalo úžasné ráno, kdy vycházející slunce odhalilo velká stáda zeber všude kolem nás. Kromě divoké zvěře a lidí domorodého kmene Samburu jsou tu však také somálští ostřelovači, kteří v nás vzbuzují lehkou nejistotu. 
(Keňa) S Tuaregem. 
Setkání s ozbrojeným Tuaregem probíhá v lehké nejistotě obou stran. Tuaregové v severní části Mali stále nosí meč v krásné zdobené pochvě z velbloudí kůže. Místo náramku má mladý Tuareg nefunkční hodinky. 
(Mali) Na písečných dunách. 
Cesta pohádkovou Saharou je skutečným cestovatelským požitkem. Písečné přesypy největší pouště světa ukrývají kouzelné oázy a tajemství osamělých mystiků. 
(Sahara) Cestou před medinou. 
Před branami marockého Fézu je rušno. Ženy velmi hlasitě a emotivně diskutují rozhazujíce rukama. 
(Maroko) Stopem na korbě po nekonečné poušti. 
Většinu cesty stopem po Africe jsme strávili na korbách vozidel a trucků. V severní Africe se nám poštěstilo mít celou korbu pro sebe, zatímco jižněji jsme korbu většinou sdíleli s neuvěřitelným množstvím dalších pasažérů, zvířat a nejrůznějším nákladem. Protože cesty jsou plné děr a výmolů, není jednoduché najít správnou polohu, ve které člověk vydrží desítky hodin a nevypadne. Dalším kořením cesty na korbě jsou zejména v Sahelu kobylky, které vás čas od času zasáhnou do obličeje. 
(Sahara) Mezi černými Bambarkami v pusté oblasti západního Mali. 
První kontakt s polonahými Bambary byl velmi příjemný. V radostné atmosféře dětí, které kolem nás neustále skákaly a ječely, nás mladí domorodci provedli po vesnici. Jakmile jsme z pouzdra vytáhli buben, rázem jsme rozvlnili celou vesnici v poledním rytmu. 
(Mali) Naše moskytiéra pod magickým útesem Bandiagara na území Dogonů. 
Michaela studuje v moskytiéře mapu. Na ty se v Africe nelze úplně spolehnout, protože i kvalitní mapy udávají často nesprávné informace. Most, který je zanesen v mapě, nemusí již ve skutečnosti stát, cesta značená jako bezproblémově průjezdná, může být delší dobu uzavřená nebo nesjídná. Často nesedí ani vzdálenosti. Území Dogonů je naproti tomu celkem přesně a dobře zpracované. 
(Západní Afrika) Michaela na útesu Bandiagara. 
Dlouhé pěší pochody za přírodními národy znepříjemňuje těžký náklad na zádech. Nejdůležitější a bohužel také nejtěžší částí výbavy je pitná voda. Ta v suchých oblastech opravdu chybí, často není k dispozici ani špinavá k vyčištění. Teolota nyní převyšuje 40 stupňů. 
(Mali) Na cestě mezi malijskými krokodýly.
Procházíme kolem posvátného místa, kde volně žije asi deset velkých krokodýlů. Vesničané je uctívají jako symboly smrti, bytosti, které přenášejí do světa zemřelých. Krokodýl je často vyobrazován na holích, kde slouží jako rukojeť a hraje důležitý symbolický význam pro celou hůl. 
(Dogon) Cestou na nebezpečném území Dogonů. 
K těžkému nákladu podstatnou měrou přispívá tako fotoaparát, objektivy a stativy. Krom nezbytné vody je také na týdenní cestě do buše užitečným společníkem dobře vybavená lékárna a lehká zásoba potravin. 
(Mali)

Cesta je podrobněji popsána v mých knihách, které si můžete objednat online.

Několik nezapomenutelných historek z našeho putování na Vás čeká v chýši Příběhy z Afriky.

Fotografie z cesty si můžete prohlédnout v našem Okně do Afriky.


Krásné mladé africké dívky apod., aneb upoutávka


Tento web pro vás zdarma vytvořili:

© Ondřej Havelka

html, css :: Atelier GINGO