Cesta

Po černém kontinentě jsme cestovali stopem a mnohdy v rozporu s původním plánem také pěšky, když nebylo co stopovat. Tento způsob přepravy není právě pohodlný, leckde ani bezpečný, a už vůbec ne jistý. Přináší mnoho nepředvídatelných situací, které celou cestu jaksi směrují. Nejkrásnější jsou ovšem poslední kilometry pěšky k odlehlým domorodým vesnicím ...

Cestování po Africe je plné rozporů, které nezřídka zacházejí až do extrémů. Chystáte-li se nezávisle cestovat po Africe, budete toto specifické cestování, které prostě JE jiné než jinde na světě, milovat a jindy zase nenávidět. Nezávislé cestování po Africe saturuje poutníka hlubokými zkušenostmi rozporu, jen málokdy jej ponechá chladným, nezaujatým. Je to široké spektrum zážitků, mezi nimiž drtivě převládají ty hraniční. A právě to dělá z putování po Africe hluboký cestovatelský plezír, jenž je průběžně vykupován silnými dojmy bezmocnosti či nenávisti, když se ocitnete v rukou posedlých byrokratických úředníků, zfetovaných vojáků s kalašnikovy mířícími na váš obličej nebo štěstěny, kdy druhý den stopujete na pusté cestě, kde stále nic neprojelo ...

Na Nový rok 2004 jsme stopem z Jablonce nad Nisou vyrazili na cestu napříč Afrikou. Kuráž nám dodávalo třiadvacetileté mládí a touha poznat domorodá etnika, jejich svět, kulturu a náboženství. Za sebou jsme měli několik výprav do světa, zejména stopem do Asie. Naši cestu po Africe jsme začali v Maroku a postupovali západní Afrikou stále na jih. Výraznou zemí, která vyčnívá nad ostatní v této části Afriky, je Mali. Podmanilo si nás kulturou, krajinou i lidmi. Je-li řeč o rozporech, Mali je knižním příkladem ve všech směrech. Sever země je přikryt pískem Sahary, kde o život se suchem bojují Tuaregové a Arabové. Ve střední části země je typicky sahelské prostředí obývané krásnými etniky a unikátní hliněná městečka se starými mešitami stavěná v kouzelné tzv. Súdánské architektuře. Jižní část Mali je potom domovem fascinujících kmenů, jakými jsou třeba Dogoni žijící při obrovském útesu Bandiagara. V zemi je cítit také velké duchovní napětí. Je to citelný rozpor mezi islámem, křesťanstvím a původním africkým náboženským systémem – voodoo. Uvážíme-li samotné rozpory v jednotlivých náboženstvích, výsledný mix duchovních skutečností, jejž lze pozorovat v této zemi, je fascinující.

Další výraznou zemí na naší cestě byl Benin. V této zemi je státním náboženstvím již zmíněné voodoo a právě tady jsme ho pocítili nejniterněni. Po několika měsících na cestě Afrikou jsme si plně uvědomili, že domorodou společnost prostupuje jakýsi duchovní kult, jehož elitními představiteli jsou šamani. Na cestu jsme vyráželi jako duchovní hledači s určitou náklonností k sympatickým východním filozofiím, a tak jsme byli tomuto africkému fenoménu také otevření. Přijeli jsme s mylnou představou, že šamani jsou hodní lidé, kteří hlavně léčí a chrání. Konfrontace s africkou realitou nás ovšem rychle vyvedla z omylu. Voodoo je skutečně reálná a fungující skutečnost, kterou ovšem lidé používají primárně za účelem škodit, nezřídka přímo zabíjet. Vesničan prostě přijde ke kouzelníkovi, zaplatí mu a objedná si zlo, chcete-li prokletí, pro svého nepřítele nebo celou vesnici. Šamani čerpají duchovní sílu, která je opravdu značná, ze zla. Mohou použít tuto sílu také k uzdravení, ovšem za jakou cenu. Všichni zúčastnění se otevírají něčemu, co je posléze pohltí. Právě v Beninu jsme si uvědomili sílu voodoo a potřebu chránit se, uzavřít se tomu, nejlépe mít nějaký duchovní štít.

Naše cesta pokračovala na jih kontinentu. V Jihoafrické republice se překvapivě dobře stopovalo, ovšem to, že nás brali pouze běloši, mělo jednoduchý důvod. Cítí-li cestovatel v Africe rasismus vůči bílým, jeho pocit je na místě. Ovšem v JAR je to otevřená nenávist. Tato skutečnost pramení z historie a je celkem snadno pochopitelná. Zajímavostí je v tomto ohledu současná móda afrických žen, které si s pomocí speciálních krémů zesvětlují pokožku.

Výraznými oblastmi na cestě v jižní části Afriky bylo území překrásného kmene Himba, kde jsme prožili nezapomenutelné týdny ve vesnicích domorodců. Tady, u civilizací nedotčených kmenů v Namibii, jsme se od misionářů dozvěděli mnoho zásadního o voodoo a obraně proti němu. Naše dlouhá duchovní pouť ke křesťanskému obrácení se paradoxně v mnohém formovala právě u Himbů. Voodoo jsme konzultovali také s evropskými lékaři působícími v Africe, ovšem ti na rozdíl od misionářů nemají proti němu žádné zbraně. Když jsme potom účinně vyzkoušeli křesťanské duchovní štíty, pokračovala naše duchovní cesta po příjezdu domů až ke křtu, posléze i ke studiu teologie.

Přes Viktoriiny vodopády a krásné jezero Malawi jsme na cestě pokračovali na východní pobřeží Afriky a po něm stále na sever. Jako potápěči základního vzdělání jsme byli před cestou informováni, že východní pobřeží je podmořským rájem. Ovšem teprve ve chvíli, kdy jsme absolvovali první ponor u jihoafrického pobřeží, jsme ověřili pravdivost tohoto tvrzení. Po ponoru do světa korálové fantazie v Jihoafrické republice jsme se potom na cestě východním pobřežím Afriky potápěli všude, kde to jen bylo možné a stále více si uvědomovali, že bychom se potápění chtěli věnovat více. Zejména na Zanzibaru jsme koketovali s myšlenkou zůstat a potápěním se živit, ale to mělo přijít až později ... Na ostrově koření jsme také museli změnit původní nápad plout lodí na Komorské ostrovy a dále na Madagaskar. Loď z Komor stále nepřijížděla a proti nejisté cestě na Madagaskar hlasovalo i to, že už jsem tam byl a navíc jsem onemocněl. Pití nevyčištěné vody si vybralo svou daň. Na kontitentu byly ale zajímavé země, jež jsme doposud neokusili, takže jsme se rozhodli pokračovat suchou nohou.

Pouť po východní Africe nás dovedla k druhému roku na cestě. Navštívili jsme krásná nilosaharská etnika, která kráčela dějinami ze severu až k rovníku a krom podmořského jsme nahlédli také do světa divoké africké fauny. Příjemné pocity v domorodých vesnicích umocňované leckdy více než silným zdejším kuřivem pravidelně střídala trpká zklamání z velkých měst, kde kvete kriminalita a bída na chodnících se chechtá lidské důstojnosti. Okradeni jsme byli celkem třikrát, slova se musel několikrát ujmout také náš elektrický paralyzér. I takové je cestování po Africe.

Od kmene Samburu v severní Keni jsme zamířili do Etiopie a ta byla bezesporu výraznou zemí této části Afriky. Unikátní kmeny v údolí Omo nám umožnily cestovat v čase. Cestování v čase ovšem nebylo jen zdánlivé, vždyť Etiopie má jiný kalendář, jiný letopočet, jiný čas ... Vyšší polohy hornaté země obývají křesťané, zatímco v pouštních nížinách žijí muslimové. V deštných lesích na jihovýchodě země zase můžeme okusit africký animismus přežívající mezi původními kmeny. Duchovní rozpory tam koexistují v jakési zvláštní symbióze. Na severu země jsme došli ke kamenným kostelům v Lalibele vytesaným zahloubením do skal pod povrch země a ponořili se do tajemství křesťanské spirituality. Nedaleko odsud je prý uschována archa úmluvy, kterou sem měl přinést syn královny ze Sáby a židovského krále Šalamouna z jeruzalémského chrámu.

Z Etiopie jsme původně zamýšleli pokračovat přes Adenský záliv do Jemenu a potom stopem dál do Asie, ovšem lákal nás také Súdán a stále více myšlenka dlouhodobějšího potápění v Egyptě. Zvolili jsme druhou variantu a jak se později ukázalo, udělali jsme zřejmě dobře. Súdán na nás velmi zapůsobil a spektrum cestovatelských zážitků se rozšířilo o několik ostřejších událostí. Když jsme potom konečně dorazili do Egypta, cítili jsme se jako v Evropě – čisto, bezpečno, spousta jídla a žádné záludné nemoci. Je pravdou, že jsme byli z cesty napříč celou Afrikou velmi unaveni a batoh na zádech tížil stále víc, ale domů se nám ještě nechtělo. Usadili jsme se proto na pobřeží a začali se intenzivně potápět. Dovzdělali jsme se na úroveň Divemasterů, naučili se arabsky a několik měsíců se potom živili potápěním. Na sklonku cesty jsme měli možnost investovat naše potápěčské zkušenosti do archeologické výpravy, která mapovala starozákonní exodus – tedy východ Hebrejů z Egypta, pro nás konkrétně přechod Hebrejů přes Rudé moře.

Dva roky na cestě uplynuly, a tak jsme v touze po sněhu a zimě dorazili stopem přes střední východ a Balkán na Vánoce 2005 domů.

Ondřej Havelka a Michaela Lorencová

Navštívili jsme tyto africké země:

Maroko, Alžírsko, Tunisko, Západní Sahara, Mauritánie, Senegal, Mali, Burkina Faso, Ghana, Togo, Benin, Jihoafrická republika, Svazijsko, Lesotho, Botswana, Namibie, Angola, Zambie, Zimbabwe, Malawi, Mozambik, Tanzanie, Zanzibar, Keňa, Etiopie, Sudán, Egypt, Reunion, Madagaskar.

Další fotografie

Cesta je podrobněji popsána v mých knihách, které si můžete objednat online.

Několik nezapomenutelných historek z našeho putování na Vás čeká v chýši Příběhy z Afriky.

Fotografie z cesty si můžete prohlédnout v našem Okně do Afriky.