Nahá Afrika

navigace


Černý poklad pralesů

Příběhy z Afriky

Zdejší šaman nás na okamžik zahlédl a nám bylo ihned jasné, že tím naše návštěva končí. Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná vnitřní síla nás sežehla od základů a hnala daleko pryč. Kdo by snad nevěřil africkému voodoo, měl by se přijít podívat na tohoto muže a udělat si tak objektivní názor. To už není člověk, ale samotný ďábel. Jestli tento člověk nežije z větší poloviny v pekle, tak jen proto, že by se ho tam báli. Samo peklo na nás plivlo ohnivou slinu a ohořelé surovou zkušeností nás zahnalo dál ...

Cestujeme v čase

Nazí domorodci. 
Nazí muži kmene Surma v jihozápadní Etiopii. Surmové při sobě často nosí samopaly typu Kalašnikov, které mění s jihosúdánskými kmeny v kurzu jeden samopal za jednu krávu. Jsou to nebezpeční bojovníci žijící stále na kmenovém území, kde mezi jednotlivými kmeny nepanují přátelské vztahy. Cesta na území jiného kmene je často doprovázena bojem. Zvláštností tohoto kmene jsou vzájemné brutální krvavé boje dřevěnou holí donga. Muži se dělí do čtyř skupin podle stáří: Lusi - chlapci, Tagaj - mladíci a bojovníci, Rori - vážení muži a starší, Hiri - nejváženější starci. Fotografování provázela vzájemná nejistota a určité napětí. Nikdy jsme se necítili mezi těmito domorodci tak dobře jako například mezi Sambury v nedaleké severní části Keni. (Jihozápadní Etiopie)

Etiopie vítá cestovatele neskutečnými zajímavostmi. Časový posun je oproti všem okolním zemím šest hodin, protože lidé začínají den za úsvitu (pro nás zhruba v šest hodin ráno) kdy jim odbíjí první hodina denní. V tuto dobu vstávají, vyrážejí na svá políčka, na pastvu nebo jen tak polehávat.

Jejich kalendář má třináct měsíců (každý měsíc má 30 dnů) a píše se rok 1996. Přesto, že je léto, blíží se Vánoce a je období ortodoxního půstu. Cestování Afrikou je zkrátka cestováním v čase. Z 3. 8. 2004 v Keni jsme se ocitli ve 28. 11. 1996v Etiopii a ještě o šest hodin jinde. Zatímco v Súdánu se právě píše rok 1425 . Jiný letopočet najdeme i v dalších zemích, třeba v Malawi.

A tak jsme nasedli na další časovou smyčkou a dostali se o osm let zpět do pohádkové etiopské krajiny, kterou nelze snad ani ve snu lépe vymyslet. Uchvátila nás tu nejen fascinující příroda plná vodopádů, hor, překrásných údolíček, ale také neuvěřitelně nízké ceny a vynikající národní jídlo inžara, velká chlebová placka se zeleninou (mimo období půstu s masem). Ta se zdá být zpočátku nepoživatelná, brzy se však do ní zamiluje snad každý a při nádechu nakyslé syrové vůně se začnou sbíhat sliny na jazyku tak silně, že neodoláte zajít si na oblíbenou inžaru, kde jen můžete.

Také zde jsou ulice i restaurace přeplněny pohlednými a příjemnými prostitutkami, které po většinu času popíjí jedno ze šesti etiopských piv. Jejich krásu a přitažlivost kazí jen fakt, že jsou bez výjimky HIV pozitivní. Mezi nimi běhají všudypřítomné kozy, které ožírají vše, na co přijdou. Vyhublé děti s kulatými bříšky zase bez přestání žebrají společně s beznohými chudáky, plazícími se po udupané zemi, kterých si nikdo nevšímá. Každý zde bojuje o přežití a to paradoxně i v tak krásné a plodné zemi jakou je Etiopie.

Tam vás zabijí a sežerou

Pekelná Afrika. 
Terakotové talířky ve spodním rtu bývají úctyhodně velké, až 25 cm v průměru. Talířky v uších dosahují asi 10 cm. Nejen muži, ale také ženy surmických kmenů bývají agresivní a při sebemenším náznaku konfliktu nebo jen při nepříjemném pohledu berou do ruky klacek či kámen. Důvody, proč si surmické kmeny vkládají do rtů pelele, můžou být dva. Surmové tvrdí, že je žena s talířkem velmi krásná a je to tedy ozdoba a tradice. Druhým důvodem mohly být také nájezdy Arabů ze severu, kteří odváželi mladé dívky do harémů. Ženy s proříznutým rtem už nechtěli. Podle rozšíření v jiných částech Afriky se však lze domnívat, že tím pravým důvodem jsou tradice a pokyny předků. 
(Etiopie)

To hlavní a nejzajímavější je však pro nás údolí Omo. Domov mnoha zajímavých, ale také nebezpečných domorodých kmenů, žijících ve zbytcích deštných pralesů a jejich okolí.

Stopujeme, jdeme, zkrátka pomalu se přibližujeme našemu údolí. Cesta je dost náročná, ale zajímavá, protože potkáváme množství kmenů, o kterých jsme ani nevěděli.

Bohatě zdobení domorodci z horských vesnic nás hostí plody kaktusu, který pokrývá zdejší hory jako bodlinatý ježek neskutečných rozměrů. Všichni nás zrazují od cesty do údolí a tím nás o to více lákají. V údolí Omo nás prý domorodci zabijí a sežerou. Nemůžeme se dočkat.

Varování se naplňuje už na stopnutém traku, kde se tísníme s asi padesáti agresivními černochy. Někteří se nám pokouší vybrat v tlačenici batohy. Chytám se s jedním a chvilku se v mumraji za jízdy škrtíme. Ustoupil.

Dorážíme do městečka Konso obehnaného domorodými vesnicemi tak krásnými, že jsou pod ochranou Unesco. Obývá je zajímavý stejnojmenný kmen, který si splétá vlasy do zvláštních copánků a nosí hábity v jednotných barvách se třemi stejně barevnými proužky.

Zastavujeme se na kávu. Její znalec a milovník si zde přijde na své. Káva totiž pochází právě z Etiopie a servíruje se tu ta nejlepší a nejkvalitnější. Při pití kávy probíhá celý specifický rituál. Příprava tohoto blahodárného nápoje se uskutečňuje na zemi. Na hliněnou podlahu chýše se rozhodí čerstvá tráva, na kterou se položí nádoba se žhavými uhlíky. Na ně se potom položí zvláštní keramická konvička specifického tvaru, ve které se vaří nejlepší kávička. Hrdlo je vycpané trávou, která při nalévání působí jako sítko.

Tradiční keramické šálky jsou rozdány kolem konývky, načež jsou podle počtu hostů plněny a dle přání se ještě mohou doplnit větvičkou máty. Silná, aromatická, sladká a vynikající káva potom zaplavuje tělo a mysl pocitem dokonalého nápoje, který nemá obdoby. Kávy je všude kolem tolik, že jí každé ráno v čajovnách posypávají podlahu. Výsledkem je specifická vůně, která vždy potěší.

Krádež obelisku a černí domorodci

Rituál v srdci nahé Afriky. 
Surmické kmeny v oblasti hranic Etiopie a Súdánu patří k těm nejzajímavějším. Jsou to například etiopští Surmové a Mursiové, nebo jihosúdánští Tirmové a Suriové. Kromě talířků pelele se ženy zdobí také jizvovým tetováním a mosaznými náramky. Hlavy mají zcela oholené, nebo zdobené úzkými pruhy vlasů. S těmito kmeny tu žijí také Bumové, jejichž ženy na krku nosí typické hnědé korále a propichují si spodní ret, v němž nosí ozdoby. Dále v Súdánské části najdeme Dinky s typickými štíty z buvolí kůže nebo také Šiluky na březích Nilu. Tato oblast je pro nezávislé cestovatele velmi nebezpečná, ale pouze tak lze ochutnat pravou atmosféru skutečně divoké Afriky. Přijedete-li terénním vozem nebo s karavanou průvodců, oslů a nosičů, zavřete si okno do opravdového světa těžko pochopitelné domorodé společnosti. 
(Jihozápadní Etiopie)

Hory kolem nás skrývají neskutečné bohatství různorodosti a tradiční nezkaženosti domorodých kmenů. Snad je tomu proto, že Etiopie nebyla nikdy kompletně kolonizována s výjimkou několika let, kdy se o to pokoušela Itálie, která stihla ukrást vzácný obelisk z Aksumu. (nedávno vrácený do Etiopie) Z Konsa vyrážíme pěšky a zanedlouho se nám otevírá dechberoucí výhled na údolí Omo, kterým protéká stejnojmenná řeka tvořící životní žílu mnoha kmenů, jejichž je údolí původním domovem.

Slézáme hory a dostáváme se do prvních vesniček nádherných Hamarů. Ženy tohoto národa hned na první pohled zaujmou svými nádhernými kůžemi pošitými mušlemi kauri, kterými se zde donedávna platilo. Jejich náhrdelníky z kůže ladně překrývají nahá ňadra, ruce jsou zase zdobeny různými kovovými pásky. Vlasy mají spletené do zvláštních copánků, které barví směsí černěné hlinky, másla a popela. Hamarové působí hrdě a nepřístupně. Dlouze si nás prohlíží přičemž jsou jen málo komunikativní. Na fotoaparát reagují povětšinou negativně. Dokonce ani buben zvláště nevítají, proto nabýváme dojmu, že tady u hlavní cesty jsou již zkažení a čekají jen na obnosy rozdavačných dobrodruhů s propiskami, zrcátky a plnými kapsami připravených peněz.

U první vesnice jsme se pozdrželi déle, než je zdrávo a v podvečer se začínají stahovat nebezpečně vyhlížející týpci z buše. Míří do jiné vesnice za alkoholem. Poučeni z předchozích zkušeností raději odcházíme několik kilometrů zpět a nocujeme na samotě.

Ráno přicházíme mezi vesnice Arborů. Údolí Omo je skutečný klenot, ujdete několik desítek kilometrů a stojíte mezi domorodci dalšího, totálně odlišného kmene. Ženy Arborů se zdobí modro, bílo, červenými korálky a chodí nahé s výjimkou bederní kůže. Kolem nás se jako tradičně shromažďuje množství dětí, které pokřikují, smějí se a tahají nás za batohy. Největší atrakcí jsou Míšiny blonďaté, dlouhé vlasy. Zejména dívky a ženy si je nevěřícně hladí a leckdy se po Míše okamžitě vrhají, aby z vlasů spletli něco zajímavého. Na Míšině hlavě se tak vystřídalo mnoho dívek z mnoha kmenů, které vytvářely svá umělecká díla z vlasů dosud nevídané barvy.

Další den se nám daří pokračovat a dokonce i stopnout džíp s etiopskými geology, kteří nás s malými zastávkami berou až do Jinky, cílového městečka před těžko prostupnou, nebezpečnou džunglí. V okolí této větší vesnice se dvakrát týdně koná velký trh, na němž je údajně k vidění celá plejáda kmenů v jejich přirozeném prostředí, což může být velice zajímavé. Právě proto čekáme týden, abychom navštívili oba trhy. Ve středu je malé hliněné náměstíčko skutečně přeplněné domorodci ze všech koutů okolí, kteří překřikujíce jeden druhého, prodávají svou sklizeň nebo směňují s ostatními za to, co k životu potřebují. Jsou tady krom normálních Etiopanů také Tsamajové, se kterými jsme se na korbě džípu vezli právě sem. Tento kmen je úplně odlišný od ostatních. Muži mají zvláštní zženštilý image. Krátké barevné minisukně obepínají hubené oholené nohy zdobené barevnými korálky. Tytéž ozdoby mají na hrudi a rukou, zatímco na hlavě si vytvářejí zvláštní obrazce z vlasů a barviv. Pro úplnost zdobení dominují velké kruhové náušnice z těžkých barevných kovů. Muži jsou většinou hubení a pohlední, naproti ženám, které jsou většinou plnoštíhlé, ale velice sympatické. Na obtloustlých rukou si vytvářejí zajímavé kynoucí tukové bobule stahované užšími kroužky. Tento kmen není příliš komunikativní a zachovává si svou hrdost a nezaměnitelné charisma. Muži jsou ve skutečnosti dobří a tvrdí bojovníci a lovci.

Jsou tady také polonazí Dasenečové. Jejich roztomilé ženy oděné pouze do bederních kožešin posedávají po trhu a směňují kůže.

Mile nás překvapilo, že na trh dorazilo také několik domorodců z obávaného kmene Mursi, který obývá drsnou džungli odsud směrem k nedalekému Súdánu. Dále za nimi žijí Surmové a Bumové. Na druhé straně hranice se potom ukrývá mnoho dosud nepoznaných kmenů, jako jsou lidé Tirma nebo Suri. Z Etiopské strany je cesta téměř nemožná kvůli neprostupnému deštnému pralesu a do jižní části Súdánu se kvůli krvavé válce nedává povolení. A právě do těchto míst máme namířeno.

Syrové dobrodružství

Bojovníci. 
Mursiové jsou obávaní bojovníci. Také oni při sobě nosí samopaly. S okolními kmeny jsou ve válečném stavu. Muži se často zdobí kresbami, někdy i po celém těle. Mursiové jsou animisté. Základem afrického animismu je snad víra ve velkého dobrého a také ve zlého ducha, kteří jsou obklopeni družinami dalších, menších duchů. Ti zprostředkovávají kontakt mezi velkým duchem a šamanem. Mursiové však nepatří ke kmenům, které vytvářejí voodoo masky, sošky či složitější předměty. 
(Etiopie)

Několik dní po středečním trhu vyrážíme z Jinky vybaveni zásobami pěšky do džungle vstříc novým setkáním s těmi snad nejzajímavějšími lidmi Afriky.

Nejatraktivnější zvláštnost kmene Mursiů jsou hlinkové talíře pelele, které se vkládají ženám po svatbě do proříznutého spodního rtu. Čtyři přední zuby jsou přitom vyraženy. Ty samé talíře si vkládají do proříznutých ušních lalůčků. Mursiové to považují za ozdobu, ale vyskytl se názor, že netradiční zdobení vzniklo v době, kdy Arabové ze severu unášeli tyto ženy do svých rozsáhlých a početných harémů plných černošek snad všech kmenů. Dnes tak činí dívky opravdu kvůli kráse, čím mají talíř větší, tím je dívka krásnější a více se svému manželovi líbí. Když manžel zemře, musí si dívka ret uříznout, neboť už se nesmí nikomu líbit. Muži chodí zcela nazí, přesto ne málo zdobení. Většinou nosí jizvové tetování na obličeji a hrudi, celé tělo si holí ostrými kamennými břity a nakonec nádherně pomalují bílou či žlutou hlinkou. Když jdou do města na trh, pomažou si celé tělo i penis bílou hlinkou. Dlouhé penisy mívají nápadně dekorované. Ženy chodí pouze v bederní kůži, kterou při cestě do jiné vesnice přehodí přes jedno rameno.

Hlouběji v pralese dál od všech lidí chodí zcela nahé, což se mi ovšem nedaří vyfotografovat, protože už samotná přítomnost v těchto místech je vskutku smrtelně nebezpečná a musíme pouze pomalu procházet kolem a nedělat nic, co by připravené bojovníky mohlo přimět k útoku.

Na druhou stranu chceme poznat ty nespoutané lidi, kteří nepřemýšlí, ale cítí, jednají instinktivně a žijí nyní. Neznají budoucí čas, ani se neohlížejí do minulosti. Žijí vlastně v jakémsi trvalém osvícení, až do chvíle, kdy přijde bílý kolonizátor a ve jménu lží jim káže změnit život od základu a pracovat pro blaho jiných. Naštěstí tato tvrdá končina nenahrává falešným a dá se s jistotou nazvat pravou divočinou.

Celou cestu počítáme s tím, že návrat je nejasný a nijak jej neplánujeme. Žijeme ze dne na den a nikdy nemáme přesný plán nebo předem naplánovanou cestu. Ale tady si naplno uvědomujeme, že konec (respektive nový začátek) může přijít každou minutou. Hrubá a bolestivá svoboda rozdírá srdce pocitem štěstí, v němž je obsaženo trochu odcházejícího strachu, který mizí do nenávratna.

Mrtvý cestovatel a bojovníci se samopaly

Plni očekávání přicházíme k prvním vesnicím nebezpečných Mursiů. Není to dlouho, co tu bojovníci a ochránci kmene zabili jednoho německého cestovatele. Právě potkáváme prvního zástupce kmene Mursi a hned za ním hlouček úplně nahých mladíků se 2 ještě mladšími polonahými dívkami. Obě dívky mají proříznuté rty s vloženým hliněným talířem, v uších stejnou parádu a po celém těle lemující pás jizvovým tetováním. Mužskou nahotu zdobí jen pár barevných kreseb na tmavé hrudi a velmi zamračený a nevlídný pohled. Drsný až krutý zjev dává těmto lidem to pravé kouzlo Afriky.

Možná proto, že očekáváme nejhorší, se nám zdá, že to není tak strašné, jak by snad mělo být. Mursi berou do rukou kameny a klacky, jakmile nás spatří a hrozí s nimi, ale do skutečných útoků se zatím nepouštějí. Zastavujeme se a čekáme do té doby, než zjistí, že nepředstavujeme zas tak velké nebezpečí. Chvíli na sebe nejistě hledí, rychle se domlouvají a nakonec odcházejí směrem do vesnice.

Trochu si oddechujeme a v zápětí fotíme, zatím jen z dálky, přičemž dáváme pozor, aby si toho nevšimli. Přestože jsme nadšeni alespoň z malého setkání s nejbojovnějším kmenem, které naštěstí dopadlo dobře, rozhodně nám to nestačí. Jdeme pomalu za nimi, hlouběji do nitra džungle k deštným pralesům, k nejnebezpečnějším kmenům, tam kde se asi stále servírují lidé a kde se konflikty řeší jednoduše zabitím. Jdeme do kraje, kde neplatí žádné zákony, kde duše není zkažená a kde přežije jen nejsilnější, zato však zcela svobodně jako nespoutané zvíře pohybující se po pralese, jak jen si zamane. Jdeme do kraje, kde každý loví pro svou potřebu s vědomím, že může být kdykoliv uloven.

Myšlenky si každý ponecháváme ukryté a mlčky se dostáváme blíže do vesničky v hustém lese. Netušíme, zda smíme pokračovat dál.

Co přijde, až vkročíme?

Musíme to zkusit!

A tak překračujeme stromovou bariéru tvořící pomyslný plot vesnice. Vcházíme pomalu úzkou uličkou do brány osady a věříme, že to dobře dopadne, poučeni z minulých nezdarů a vybaveni snad dobrými zkušenostmi. Nikdo nás nevítá, ale také krom dětí nevyhání. Malí černí uličníci jako velcí bojovníci popadají kameny a snaží se je po nás s velkým řevem házet. Starší jsou také připraveni, ale opět vyčkávají. Chvílemi se už vidíme na pomyslném talíři a představujeme si jak bychom asi chutnali těmto nezkaženým, hrubě násilným lidem. Vesnice ztichla a všechny pohledy směřují střídavě na nás a na stařešinu Mursi sedícího pod skromným přístřeškem, pokuřujíc vodní dýmku vyrobenou z plodu lahvovníku. Netušíme, co se bude dít, a mlčky si prohlížíme všechny ženy, kterým z obličeje visí dlouhý proříznutý ret, muže nahé od hlavy až k patě, ale zato nádherně tetované a pomalované na prsou a na obličeji. V některých vesnicích mají muži i samopaly, které mění v Súdánu za dobytek, a tak rychle sledujeme, jestli tomu tak není i tady. A bohužel ano. Několik nahých chlapíků opravdu šatí nejen tetování, ale i starý Kalašnikov.

Vše se odehrává v jedné dlouhé minutě. K náčelníkovi přichází několik naze ozbrojených mužů a aniž by nás spustili z očí, něco si vyprávějí. Ani ve snu by nás v této chvíli nenapadlo vytáhnou foťák, i když srdce plesá nad jistě krásnou fotografií. Hned zaháníme nemožnou myšlenku a v tom poznáváme jednoho z mužů. Před chvíli jsme je i s dívkami potkali před vesnicí a v půlce cesty se nám kamsi ztratili, teď už víme kam. Jistě nás sledovali celou cestu. Na rozdíl od nás tu znají každičkou větvičku v kraji a v lese si s námi jistě pěkně pohráli. Trošku nás uspokojuje vzpomínka na příjemný konec setkání. Zjistili, že nejsme nebezpeční, odhodili kameny a pokračovali v cestě.

U starého Mursi se nyní strhává hlučná debata. Jistě se jedná o nás, to beze sporu, ale jestli se máme těšit, či raději utíkat, zatím netušíme. Všichni ostatní jsou stále v pozoru připraveni zaútočit. Nahé, vyhublé děti se uklidnily a pomalu si na nás zvykají. Okukují batohy a jistě přemýšlí, copak se asi uvnitř ukrývá za neznámé poklady. Stále stojíme v bezpečné vzdálenosti od kamenů a klacků a jsme připraveni kdykoli vycouvat, nebo utíkat před sprchou kamení a při nejhorším i svištících kulek.

Snažíme se alespoň očima navázat kontakt s náčelníkem a ujistit ho, že nejme nebezpeční. Víme, že jakýkoli delší pobyt v tomto nevlídném kmeni je naprosto vyloučený. Nikdy si nepustili a nepustí nikoho cizího mezi sebe. Tento kmen vždycky byl a vlastně musí být velice ostražitý a nepřátelský. V celé historii a i nadále bojuje nejen o půdu, svá stáda, ale o své rodiny mezi nepřátelskými kmeny této tvrdé a nehostinné džungle. Mladí válečníci této oblasti se řadí mezi ty nejbojovnější a nejzákeřnější v celé Africe. Jsou bezesporu perfektně připravováni a dlouhodobě učeni svými staršími bratry, které musejí vystřídat v nejdůležitější úloze - ochránit celý kmen a jeho majetek. Mladíci jsou odmalička učeni zabíjet a netruchlit pro nikoho, kdo byl zabit. Jakákoli smrt blízkého je učí být ještě zákeřnější.

Úprk pod sprchou kamení

Všechno se nám honí hlavou, ale zrovna není vhodný čas na dlouhé přemýšlení, a tak se rychle rozhodujeme poukázat na foťák a zkusit se přiblížit. Odpovědi se nám nedostává. Dodáváme si trochu kuráže a začínáme fotit. Při každé úspěšně provedené fotografii riskujeme vše a domorodci stále neupouští kameny a klacky, stále však zvědavě čekají, co bude, a jsou připraveni. To už si všímá i sám nejstarší a přímým a hlubokým hlasem s rázným povelem ruky zakazuje jakékoli další focení a vyhání nás pryč z vesnice. Děti jakoby dostaly povel Vezměte si je! opět začínají skákat, křičet a házet kameny. Ostatně dospělí se také přidávají a nám je jasné, že musíme ihned pryč. Otáčíme se a mizíme a ještě dlouho slyšíme rozdrážděné obyvatele nedobytné vesničky. Odcházíme kamsi za nosem, je nám jedno kam. Cítíme mírné zklamání, ale taky radost z toho, že jsme vyvázli i s fotografiemi, zdraví a bez kulky v zádech.

Bloudíme tak údolím a nemyslíme na nic, čekáme, kam nás nohy zavedou. Zanedlouho potkáváme dvě mladé dívky, které mají taktéž ozdobená záda a trupy jizvovým tetováním, ale ještě nemají proříznutý ret, tedy ještě nejsou vdané. Kráčíme s nimi dál, až spatřujeme další vesnici. Je o poznání větší a dostupnější, nechráněná žádnými keři, ani nahými vojáky s puškami. Vcházíme do vesnice vnímajíce běžný život těchto lidí. Jsme stále velice opatrní, ale když vidíme, že naše přítomnost tomuto kmeni příliš nevadí, začínají nás lákat šílené myšlenky. Pomalu a pokorně si prohlížíme vesnici a navazujeme kontakt. Začínáme i fotografovat a domorodce to zdá se ani nezajímá. A tak se domlouváme, že bychom rádi poznali místního šamana a strávili s ním nějaký čas. Bylo by hodně zajímavé porovnat jeho umění s praktikami šamanů z jiných kmenů Rozhodně lákavé, ale v tomhle kraji naprosto nereálné.

Přesto nechceme házet flintu do žita a ptáme se místních dětí, které po nás neustále agresivně skáčou a s naučenou bojovností nás ženou pryč. A tak se po chvilce opravdu dostáváme až k chýši samotného šamana kmene Mursi, která je na první pohled k nerozeznání od těch ostatních. Jen na malý rozdíl, který pozná jen Afrikou cvičené oko, a to zdobení malými skoro neviditelnými amulety, ve tvaru psaníček, kuliček, kamínků a jiných nepatrných fetišů, zavěšených v různých částech střechy, zábradlí nebo jen tak ledabyle pohozených na zemi. Jakmile bychom přistoupili blíže bez obrany, nebo bychom se dokonce nějakého předmětu dotkli, bylo by možná nenávratně zle. Černá magie šamanů těchto kmenů je velice silná. Své umění si předávají kouzelníci z generace na generaci a jejich síly jsou v přímém kontaktu s jejich mrtvými předky. Sílu čerpají ze zlého – ze Satana. Po našich předchozích zkušenostech s voodoo už z celé jižní, střední ale převážně západní Afriky se raději nepřibližujeme, aniž bychom byli připraveni.

Peklo na nás plivlo ohnivou slinu

V tom nás zdejší šaman zahlédl a nám je ihned jasné, že tím naše návštěva končí. Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná vnitřní síla nás sežehla od základů a žene daleko pryč. Kdo by snad nevěřil africkému voodoo, měl by se přijít podívat na tohoto muže a udělat si tak objektivní názor. To už není člověk ale samotný ďábel. Jestli tento člověk nežije z větší poloviny v pekle, tak jen proto, že by se ho tam báli. Samo peklo na nás plivlo ohnivou slinu a ohořelé surovou zkušeností nás zahnalo dál.

Musíme se z toho vzpamatovat a tak odpočívajíce pod stromem na kameni probíráme své čerstvé zážitky. Nevíme, co se stalo. Byly to jen pohledy. Nepopsatelně hluboké a děsivé pohledy z očí do očí ... Strčili jsme opět hlavu hluboko do sršního hnízda, ale ty sršni jsou velikosti slona a snad jen kroutí hlavou nad naší drzostí a nechávají nás ještě jednou pořádně si to rozmyslet.

Jdeme dále a dále beze slov, pocity už téměř vymizely. Zmizel strach, zmizelo uspokojení. Zažíváme zvláštní stav čisté nicoty a máme chuť si lehnout na zem a jen tak ležet. Nakonec zmizela i ta chuť. Prostě jdeme. Možná, že to na nás je i znát a s odstupem času se nám zdá, že průchody dalších vesnic byly bezproblémové, jakoby domorodci cítili, že jsme na jejich vlně. Dál už jdeme bez myšlenek a cítíme se součástí všech lidí a okolní přírody. Dostáváme se i k dalším kmenům.

Plynou dny a stále se protloukáme pralesem, překonáváme řeky, brodíme se močály a šplháme jen tak na visící liány přejíce si, aby to nikdy neskončilo. Ten pocit bychom nazvali smrtelnou svobodou.

Takto vypadá syrové dobrodružství. Toto je ten zaslíbený kraj, kde člověk odhodí poslední klamy své mysli a přežívá z minuty k minutě nemysleje na nic.

Jenže co začne, musí také skončit a abychom uzavřeli i tento kruh, vracíme se později zpět do relativní civilizace prezentované Jinkou. Ještě dlouho žijeme a vnímáme svět úplně jinak, očima lidí z pralesa, kteří nemají nic a přesto úplně všechno. Dotkli jsme se skutečné Afriky.

Po několika dnech navštěvujeme místní kino, respektive kůlnu, kde je umístěno staré video a nepříliš fungující televizor. Mezi nohama nám kličkuje kohout. Děti tu promítají akční film odehrávající se v budoucnosti, kde se v prvních záběrech objevuje scéna, která má ukazovat něco jako hrozný svět po apokalypse. Jenomže představy amerických filmařů se ani z poloviny nepřiblížily realitě našeho okolí, takže děti obdivují čistou, upravenou a bezpečně vyhlížející krajinu na obrazovce a my se musíme dlouze smát ...

Domorodé kmeny Surma a Mursi

  • Kmeny Surmů a Mursiů patří do skupiny Nilosaharských, východosúdánských, tzv. Surmických etnických skupin, kam patří také jihosúdánští Suri a Tirma.
  • Jsou to bezesporu jedny z nejzajímavějších kmenů světa. Největší zvláštností jsou terakotové talířky - pelele, které si ženy vkládají do proříznutého spodního rtu, když jsou připraveny ke svatbě. Při tomto rituálu jsou také vyraženy přední zuby, které by bránily správnému usazení kulatého nebo také hranatého talířku. Některé kmeny v Africe si talířky vkládaly do horního rtu, např. kmen Burma nebo kmen Ituri v Kongu, jiné dokonce do obou rtů, např. kmen Ubangi ve Středoafrické republice.
  • Talířky nenosí ženy ve rtech stále, vytahují si je a většinu času tráví bez nich. Spodní ret jim potom visí až pod bradu. Tyto ženy nemohou mluvit, pouze huhlají a samozřejmě silně slintají.
  • Ženy si prořezávají a vytahují i ušní lalůčky, do kterých si talířky někdy také vkládají.
  • Další zvláštností těchto kmenů je úplná mužská nahota. Ženy chodí polonahé, omotané kolem pasu hrubou látkou, avšak hluboko v pralese chodí také zcela nahé. Další ozdobou na tělech Surmů a Mursiů je tzv. jizvové tetování. Jsou to vlastně zářezy do kůže, do kterých sypou domorodci popel, aby vznikla estetická boulička. Ty potom tvoří na těle celé obrazce. Jizvové tetování bývá hlavně na zádech a břiše, ale také na končetinách nebo i v obličeji.
  • Surmické kmeny jsou velice nebezpečné. Obývají drsné končiny, kde přežije jen nejsilnější. Odvěká kmenová rivalita je v poslední době ještě podnícená snahou o islamizaci jihosúdánských kmenů. Přetrvávající válka v jižním Súdánu umožňuje i Surmům a Mursiům přístup k samopalům, které často zdobí jejich nahá těla. Přestože kmeny Suri a Tirma se Arabové snaží obrátit k Islámu a kmeny Surma a Mursi zase misionáři ke Křesťanství, vyznávají Surmické kmeny animismus. Kouzelníci těchto kmenů mají obrovskou vnitřní sílu, kterou velmi zřídka využívají k pozitivním účelům.
  • Tyto kmeny stále žijí velmi primitivním způsobem života a patří mezi nejméně zasažené civilizací.

Etiopie

  • Většinu území Etiopie vyplňuje Etiopská vysočina, rozdělená od severovýchodu k jihu Východoafrickou příkopovou propadlinou. Rozsáhlejší západní část tvoří náhorní plošina s masivy hor vyššími než 4000 m n m. V jejím centru ve výšce 2360 m leží i hlavní město Addis Abeba. Modrý Nil, který vytéká z jezera Tana na severozápadě, protíná plošinu kaňonovitým údolím. Na severu v pohoří Simen se tyčí nejvyšší etiopská hora Ras Dašan – 4620 m.
  • Zlomové údolí, široké v jižní části asi 50 km, charakterizují četná jezera, výlevy lávy a sopečné kužele. K severovýchodu se údolí rozšiřuje do širokých rovin řeky Havaš a klesá k jezerům na hranici s Džibutskem. Do 1500 – 2000 m je klima horké, tropické. Náhorní plošiny mají podnebí mírné.
  • Vegetace je nesmírně pestrá, od tropického deštného pralesa a savanových lesů v nízko ležících oblastech na jihozápadě, po vysokohorské lesy a louky na severu.
  • Zvěř je zastoupena kozorožci v horách, buvoly, zebrami, antilopami ve stepích, opicemi v pralesích, krokodýly v jezerech a řekách. Na území Etiopie žije obrovské množství domorodých kmenů, z nichž některé jsou stále neprozkoumané. Zatímco většina země je věčně zelená, na východě se nachází vyprahlá písečná poušť.
  • Úředním jazykem je amharština.
  • Polovina obyvatel vyznává Etiopské ortodoxní křesťanství, třetina Islám a zbytek tradiční animistické víry.

Krátce z historie

  • V 1.stol. vznikl v severní Etiopii státní útvar Aksúmské říše, která ve 4.století přijala křesťanství. Spojení s Evropou bylo muslimskými výboji v 7. stol. přerušeno. Až do poloviny 15. století, kdy se etiopští mniši pokusili navázat styky s Římem, věříce, že jsou potomky legendárního vládce Kněze Jana, měli Evropané o Etiopii minimální znalosti.
  • V roce 1520 navázali kontakt s Etiopií Portugalci a poskytli jí určitou pomoc v dlouhotrvajícím boji proti Turkům a povstaleckým muslimským provinciím na jihovýchodě. Nicméně v roce 1633 byli všichni jezuitští misionáři vyhnáni. Následovalo období oslabení moci vládců – negušů a rozdrobení země. Sjednocení staré říše dokončil až koncem 19.století císař Menelik II. (1844–1913).
  • V té době (1890) však již Italové obsadili Eritreu u pobřeží Rudého moře. V roce 1930 začala za císaře Haile Salassieho modernizace země, přerušená roku 1935 italskou okupací. Italové byli s pomocí Britů v roce 1941 vyhnáni a r. 1950 se Eritrea stala autonomní součástí Etiopie.
  • V roce 1974 byl stařičký císař vojenským pučem sesazen, byla vytvořena Prozatímní vojenská správní rada, která zahájila socialistické reformy a do jejíhož čela se r. 1977 dostal podplukovník Mengistu Haile Mariam. Nepokoje však pokračovaly a separatistické hnutí v Eritrei a Tigre ještě zesílilo. V letech 1977–80 vpadli Somálci do Ogadenu, avšak vždy byli se sovětskou pomocí vyhnáni. V roce 1984 bránila občanská válka rozsáhlé mezinárodní akci organizované na pomoc obětem katastrofálního sucha na severu země.
  • V roce 1991 byla marxistická Mengistova vláda konečně svržena volným spojenectvím povstaleckých sil. Eritrejci se svých nároků nevzdali a po referendu v květnu 1993 vyhlásila Eritrea nezávislost. V r.1994 byly v Etiopii uskutečněny první svobodné volby do ústavodárného shromáždění, které má podle nové ústavy přeměnit zemi ve volnou federaci 9 etnických států. Počátkem roku 1999 opět vypukly boje na hranicích mezi Etiopií a Eritreou. V současné době je mír a Eritrea je samostatným státem. Válku připomínají rezavé tanky v pohraničních oblastech.

Další příběhy

z naší dvouleté cesty stopem a pěšky napříč nahou Afrikou

Krásné mladé africké dívky apod., aneb upoutávka


Tento web pro vás zdarma vytvořili:

© Ondřej Havelka

html, css :: Atelier GINGO