Hluboká Lalibela

Posvátné místo v pralese

Lalibela, dříve známá jako Roha, byla ve 12. století královským městem dynastie Zagwe, která přerušila dynastii šalamounovskou. Leží v pohádkové hornaté krajině.

Kostely zde vznikly v rozmezí 12. a 13. století za krále Lalibely, který navštívil Jeruzalém a tam se zřejmě inspiroval k jejich stavbě. Kdo je však stavěl s jistotou nevíme. Kostely jsou vytesány do poměrně měkké horniny, sopečného tufu, a jejich nejvyšší místo je vždy na úrovni okolního terénu. Několikapatrové kostely jsou potom z jednoho kusu kamenné hmoty jakoby zapuštěny dolů do obrovské díry, která je po bocích vyhlazená, aby tak znemožnila snadný přístup. Způsob stavby kostelů je unikátní – stavebníci si nejprve museli vyznačit, kde kostel vznikne, poté postupně na všech čtyřech stranách vysekat ve skalách jakési příkopy, čímž vlastně vznikl veliký skalní monolit představující budovu kostela. Potom museli do monolitu vysekat vstupní otvor a poté vysekat a odnosit celý vnitřek dvou až třípatrových budov. Vše, včetně oken a nejrůznějších reliéfních ozdob, bylo vytesáno také z onoho jediného monolitu. Kostely jsou i uvnitř krásně bohatě zdobeny křesťanskými výjevy a obrazy. Posvátné kříže, vzácné malby, drahé kameny a další podivuhodnosti zdobí osm století staré skvosty světové architektury. Říká se, že monstrózní svatostánky vystavěli andělé, protože lidé by toho schopni nebyli. A co dělají právě tady, v černé Africe?

Etiopská legenda

Můžeme třeba věřit místní legendě, která vypráví, že při narození králova syna obklopil kolébku roj včel. Princova matka v nich spatřila sluhy, kteří budou jednoho dne princovi sloužit, a tak ho pojmenovala Lalibela – ten, jehož nadvládu uznaly včely. Opečovávaný a všemi milovaný Lalibela se brzy stal trnem v oku svému závistivému bratru Harabayovi, jehož nenávist vyvrcholila bratrovraždou, když mladšího Lalibelu otrávil. Lalibelovo tělo však nebylo nikdy řádně pohřbeno. Bylo totiž uneseno anděly do nebe, kde mu bylo přiděleno poslání vrátit se na zem a vytesat z jednoho kamene kostely tak krásné, jaké ještě oko smrtelníkovo nespatřilo. Když jeho bratr viděl, že se vrátil zpět na zem, vyděsil se natolik, že mu vládu přenechal. Lalibela pak shromáždil všechny řemeslníky a umělce ze všech možných koutů světa a ti začali tesat od rána do večera. V noci po setmění se pak chopili práce andělé a kostely rostly nepředstavitelnou rychlostí. Když pak Lalibela procházel mezi hotovými kostely, zjevil se mu sám svatý Jiří, patron země a stěžoval si, že mu král nevěnoval ani jediný svatostánek. Lalibela tedy pokorně svatému slíbil ten nejkrásnější, kterým se toto místo pyšní dodnes. Kostel vyhloubený v půdorysu kříže – Bet Giorsis (kostel sv.Jiří).

A co říkají historické prameny?

Nebyly nalezeny prakticky žádné. Snad jen to, že král nějaký čas pobýval v Jeruzalémě a chtěl i tady postavit svaté město.

Tajemné kostely a Archa úmluvy

Kostelů je v okolí asi třináct, stejně jako měsíců v etiopském kalendáři a aby toho nebylo málo, téměř všechny jsou propojené tajnými chodbami, vedoucími daleko do okolních hor a údolí. Mají krásné symbolické názvy – např. Adamův hrob, Boží muka nebo Řeka Jordán. Největším kostelem je Medhane Alem (Spasitel světa), jehož loď má rozměry 33 * 23 metrů a je zároveň největší kamennou stavbou světa z jednoho celku. V budovách jsou také vytesány jakési schránky představující Archu úmluvy, která symbolicky obsahuje Mojžíšovi desky zákona s desaterem. Podle Etiopských ortodoxních kněží dokonce tato církev vlastní pravou a skutečnou Archu úmluvy, tedy dřevěnou truhlu, kterou vyrobil Mojšíš pro desky s desaterem přikázání. Ty obdržel od Hospodina na hoře Sinaj, stejně jako příkaz ke zhotovení truhly na jejich ochranu, jak nám říká Bible. Archa úmluvy je prý uložena na samém severu země v městečku Aksum, v bývalé Aksumské říši.

Ústní tradice nám prozrazuje, že královna ze Sáby, jejíž návštěva u krále Šalamouna v Jeruzalémě je popsána v Knize králů 10:1-13 ve Starém zákoně, byla také královnou říše známé jako Aksumská. Nemanželský syn Menelik I., kterého měla se Šalamounem, odnesl Archu z chrámu do Aksumu a nahradil ji kopií. Šalamounovi potomci poté tedy pravděpodobně vládly Aksumské říši, která se rozléhala severně od Lalibely. Její hlavní město Aksum leží asi 250 km odtud. Šalamounovská dynastie vládla s krátkou přestávkou až do roku 1974, kdy byl sesazen poslední císař šalamounova královského rodu Haile Selassie I. Král Šalamoun vládl Izraelskému království v letech 970 až 931 př.n.l. a proslul svou moudrostí.

Král Šalamoun a Jeruzalém

V Jeruzalémě nechal vybudovat na chrámové hoře Jeruzalémský chrám. Ten se stal největším náboženským centrem Izraelců. V tak zvané Velesvatyni byla uložena Archa úmluvy, kterou šalamounovi předal jeho otec král David, jež učinil z Jeruzaléma hlavní město Izraelského království. Poprvé byl zničel v roce 586 př.n.l. babylonským králem Nabukadnezarem II., aby byl po babylonském zajetí opět postaven. Po druhé byl zbořen římským vojskem 10.srpna roku 70 tedy asi čtyři desetiletí po ukrižovaní Ježíše Krista. Po třetí by měl být vybudován až při dalším příchodu mesiáše (organizace na obnovení chrámu v současnosti již působí). Po Šalamounově chrámu zůstala Zeď nářků, která byla částí vnější hradby druhého chrámu. Oficiálně Archa úmluvy zmizela při prvním zničení chrámu.

Věří se, že potomci Šalamounova syna Menelika I., kterého měl s královnou ze Sáby, jsou černí etiopští židé známí jako Falasha (ve starém jazyce – vystěhovalec). Falashové žijí vysoko v horách severní Etiopie. Do roku 1984 jich tady žilo asi 50 000. Poté izraelská armáda uskutečnila záchranou, znovuosidlovací akci a většinu Falashů přepravila zpět do Izraele.

Spouštíme se do černého neznáma

Kámen je porostlý zeleným mechem. Zvláštní temné pocity zvýrazňují jeskyňky s mrtvolami svatých mužů, které sem jen tak ukládají. Vídáme těla v různých stádiích rozkladu. Svatí muži považují za velkou čest a vykoupení, když jsou jejich ostatky uloženy přímo mezi kostely.

Ti živí svatí muži posedávají v dírách v blízkosti kamenných kostelů a celé dny jsou zahloubáni do bible. Své velké kříže mají opřené vždy po ruce.

Tajnými chodbami se tedy spouštíme do neznáma. Za úplné tmy procházíme stovky metrů vytesanými chodbami. Svítíme si na cestu, abychom nešlápli na lidskou lebku, které tu leží v rozích . Prožíváme zvláštní euforické pocity dávných objevitelů, ale zároveň cítíme z celého tohoto místa určité sevření, sklíčenost... Dostáváme se do jednoho z kostelů, který je vytesán v půdorysu kříže – kostel svatého Jiří. Má dvě patra a je zdoben římsami a další výzdobou kolem malých oken. Přístupová cesta je ukrytá v soutěsce mezi skalami, do které vede díra nenápadně ústící za vysokým stromem. Interiér je pro běžné Afričany zvláštní. Na obrazech jsou bílí rytíři v blýskajících se brněních, kteří svými kopími drtí čerty vyskakující z pekla. Jak asi působil na zdejší domorodce obraz stříbrného rytíře s plavým vlasem ve středověku? Rytíř seká hlavy čertům, kteří jsou vyobrazeni nazí, černí a divocí. Tedy tehdejší domorodec, si spíše čerty spojil s divokými kmeny z okolních pralesů. A jak vnímal samotného rytíře neznámé barvy?

Před temnými obrazy v tichém kamenném kostele vzpomínáme na vládce Bruncvíka z Pověstí Českých, který s mečem, jenž v nutnosti sekal hlavy zástupů, přivedl do Prahy z dalekých afrických krajů lva...

Obrazy jsou nasvíceny odlesky světla od kamenů zasazených v obrovských majestátních křížích zdobících stěny a rohy. Srdce nám svírá tušení, že toto místo upadlo do prokletí, že tu snad ani nikdy nemělo stát.

Pouštíme se opět do temna chodeb až přicházíme ke kostelu s názvem Golgota. Právě v tomto kostele je pohřben král Lalibela. Ženám je vstup přísně zakázán.

Živá tradice

Staré kostely jsou stále živé a slouží k bohoslužbám, duchovním zpěvům a vroucím modlitbám věřících. Všechny mají svou napodobeninu Archy úmluvy. Je v nich také cítit nekompromisní a přísná atmosféra starého zákona. Jsou tmavé, tiché a studené ... To se dramaticky mění jen ve svátky, kdy se tančí, zpívá a bubnuje.

Největší a nejrušnější křesťanský svátek je Vzkříšení ukřižovaného Ježíše Krista na Bílou sobotu. K ukřižování Krista došlo právě při oslavách židovského svátku pesach, kdy se obětoval beránek, při příležitosti oslav vyvedení Izraelitů z egyptského otroctví Mojžíšem. Křesťané věří, že pán Ježíš je jednorozeným synem božím (stejné podstaty s Otcem) a z boží milosti byl za nás ukřižován, aby nás spasil. Křestem se potom s touto události spojujeme a přijímáme Ježíšův největší čin. Podle Písma vstal Ježíš Kristus třetího dne z mrtvých, vstoupil do nebes a znovu přijde soudit živé i mrtvé. Ježíšovi učedníci - apoštolové po jeho smrti začali šířit radostnou zvěst – evangelium. Vzniklo křesťanství, které se dnes světově dělí na tři hlavní směry – katolický (nejrozšířenější), pravoslavný a protestanský. Katolických círví je 25 a Etiopská církev se mezi ně také řadí. Věřící při bohoslužbách přijímají svátost eucharistie, což je přijímání Kristovy krve a těla, které jsou na oltáři proměněny z darů (oplatky a víno).

Unikátní kultura

Lalibelské kostely jsou také částečným domovem svatých mužů, kteří tu našli to nejlepší možné útočiště. Jejich černé postavy zdobí sytě žlutá, růžová či oranžová roucha. Jediným majetkem je pro ně bible a velký kříž. Svůj život zasvětili putování po etiopských horách, duchovní cestě k bohu v samotě a chudobě. Ostatní křesťané je milují. I přes vlastní bídu jim vždy nabídnou pohoštění a nocleh.

Potká-li člověk v Etiopii svatého může, téměř vždy jej obdaruje drobnou mincí, za což si vyslouží požehnání, které má u zdejších obyvatel velkou váhu. Svatí muži také sedávají v malých hliněných „kavárnách“ u cest, kde při kávě a chlebové placce vyprávějí starousedlíkům historky ze svých duchovních cest po Etiopii.

Lalibela také ukrývá unikátní kulturní znaky původních obyvatel. Dodnes si někteří lidé zdobí krk a bradu zvláštním jednoduchým tetováním. Jsou to lidé světlejší pleti než třeba bantuští černoši a také evropských rysů. Jsou to křesťané, na krku nosí rovnostranné křížky a přes oblečení přehazují tenký bílý bavlněný šál. Tito lidé žijí v hliněných nebo kamenných chýších kruhového půdorysu, se spičatou slaměnou střechou. Živí se zejména zemědělstvím a jejich nejrozšířenějším domácím zvířetem je osel.

Udržují rušné, barevné a hluboké náboženské svátky. Jejich oblíbeným a často jediným jídlem je nakyslá placka injara s masovou přílohou. Lidé tady pečlivě dodržují masový půst celé dva měsíce před vánoci a v průběhu roku také každou středu a pátek. Injara se v tento čas podává se zeleninou a omáčkou. Milují kávu, která odtud pochází a její příprava je pro ně jakýmsi malým obřadem. Čerstvá káva voní i z podlah některých chýší.

Ještě několik dní se necháváme unášet tímto zvláštním místem zasazeným v úžasné krajině s neopakovatelnou atmosférou starozákoních dob, než se vydáme dál ke kostelům na malých ostrovech jezera Tana ...

Další fotografie