Devět set let starý dotek

Pašeráci a Francouzi

Mezi Západní Saharou (v současné době okupovanou Marokem) a Mauritánií je velice zajímavá část hranice, celá stále ještě velmi hustě zaminovaná. Nezávislým cestovatelům situace na ní do karet příliš nenahrává. Na marocké straně cesta končí stejně jako všechno, podle čeho se lze alespoň trochu orientovat. Dál je už jenom poušť, v níž kdesi za dunami tušíte malou hliněnou chýši se čtyřmi maurskými vojáky a křičícím rádiem s arabskou populární hudbou. Protože projíždíme celou Afriku stopem a nehodláme dělat výjimky, budeme potřebovat trochu štěstí.

Podle průvodců a místních lidí v městečku Al-Dakhlah na Západní Sahaře je hranice průjezdná pouze džípem s někým, kdo zdejší poušť velice dobře zná. Rozhodně nás tam prý nikdo nesveze bez zaplacení, natož osobním autem. Přes to zkusíme štěstí ... Pár desítek kilometrů před hranicí stopujeme osobní vůz s několika mladými Marokánci. Vezmou nás do prvního města na mauritánské straně? Odpověď ano je pohotová. Že by to šlo tak hladce?

Po zdlouhavém papírování na marocké straně hranice usedáme znovu do vozu a zakusujeme se do pouště. Bohužel jen na tři kilometry. Přijíždíme kamsi, kde už čeká kvalitnější vůz, který si s písečnými dunami lehce poradí. Náš řidič i posádka vystupují a začínají do připraveného auta přenášet jakýsi náklad. Pospíchají. Přes prázdný osobní vůz pak přehazují plachtu v barvách písku. Řidič džípu je nervózně popohání a my se konečně dozvídáme, co se tu vlastně děje. Hoši cosi pašují do Mauritánie, rozhodně nemají namířeno na druhou stranu oficiální hranice a maurský řidič nás odmítá vzít dál.

Opět stojíme kdesi uprostřed písečné pouště mezi hranicemi v zaminované oblasti a nevíme kudy dál. Nezbývá, než zamířit zpátky na marockou celnici. Šlapeme zpět ve stopách kolejí, které tu předtím nechal náš osobní vůz, a pomalu začínáme věřit slovům o nedostupnosti mauritánské hranice. Štěstí však alespoň v této chvíli stojí při nás, objevilo se další vozidlo. Tentokrát Francouzi v dodávce. To vypadá slibně ...

Poušť je uzavřena! Zaplať!

Naskakujeme do auta a jedeme dál. Po několika kilometrech nás staví maurská vojenská hlídka. Uprostřed širé pláně oznamuje, že právě uzavřeli poušť! Co tedy máme dělat? ptají se nechápající Francouzi a obávají se, že budou muset vůz otočit. Zpátky, poušť je zavřená! vykřikuje agresivně maurský voják. Zkus mu něco dát, radí spolujezdec řidiči. Ten tedy z okénka podává dvě velké coly a cigarety. Voják je ale ještě agresivnější. Řidič přidává dvoje cigarety a čokoládu. Poušť je otevřená, šťastnou cestu, usmívá se najednou černý muž zákona. Začínáme chápat zdejší systém.

Po dalších několika kilometrech se objeví hliněná chatrč, oblepená všemi možnými kartony a plakáty. Nízkými dvířky se line kvílivá hudba ze starého rádia na baterie. Hned vedle zápraží hřeje malá hromádka horkých uhlíků s roztomilou čajovou konvičkou. Z příjemného chládku boudy vychází vysoký černoch v zelené uniformě. Tváří se velmi důležitě. Kam jedete, proč jedete, kde máte vůz, koho hledáte a pořád dokola. Tahle ceremonie trvala hodinu. Užíval si ji. Ale konečně máme v pase razítko a můžeme pokračovat.

Obchod s Tuaregy

Hned za hranicí se pomyslná cesta rozdvojuje, Francouzi jedou přímo do Mali, my ale míříme přes Mauritánii do Senegalu. Děkujeme a máváme na rozloučenou. Zůstáváme asi dva metry za čárou označující mauritánské území a opět čekáme, vlastně na zázrak. Malý zázrak je už fakt, že tady můžeme stát. Mauritánie byla totiž do nedávna zcela uzavřená a bylo možné pouze projet s vojenským konvojem ze Západní Sahary do Senegalu. Podle zapadajícího slunce to vypadá, že v této díře pobudeme déle, než bychom chtěli. Až za tmy přijíždí malý osobní vůz. Další Francouz, který má namířeno do Mauritánie. Nechce nás vzít, ale vojákům se asi nelíbí, že tu postáváme, takže mu jednoduše přikazují, aby nás odvezl. Vypadá to, že se opravdu ještě dnes dostaneme do městečka Nouâdhibou – napadá nás. Bohužel. Ukazuje se, že Francouz jel pouze prodat vůz Tuaregům, kteří čekali na smluveném místě uprostřed pouště u železničního přejezdu a džípem ho měli svézt zpět na hranici.

Jsme na místě obchodu. Okolo mrazivá tma, která stejně jako písek zahalila všechny nášlapné miny rozeseté neznámo kde. Přicházejí Tuaregové v temně modrých džalábách vlajících ve studeném větru. Z dálky připomínají velkého nočního motýla. Probíhá tvrdý obchod a nám nezbývá nic jiného, než se obrátit na Tuaregy, zda nás nevezmou dál. Ne! zní strohá a jasná odpověď. Rozděláváme tedy karimatky a vyndáváme spacáky, po tmě nemůžeme uprostřed území min nikam chodit. Další obchodní jednání už sledujeme zpovzdálí ze spacáků. Nabírá na zajímavosti. Emoce a křik. Tuaregové najednou rychle naskakují do svých džípů a mizí do tmy – bez Francouze a jeho vozu!

Ten po chvilce přichází k nám s tím, že se nedohodli na ceně a pojede tedy do města, kde se automobil pokusí sám prodat. Že bychom se opravdu dostali do Nouâdhibou ještě dnes? Ano. Byla to souhra osudu a řidič mohl děkovat, že nás vzal s sebou. Sám by nedojel, protože jsme se cestou několikrát zahrabali do písku a vůz by bez pomoci nevytlačil.Cestou nám vysvětlil, že ve francouzských bazarech kupuje bezcená ojetá auta, ale v Mauritánii je ještě prodá tak draze, že z toho v pohodě živí svou rodinu na další měsíc.

Pekelná díra a černí otroci

Ačkoli leží město Nouâdhibou na pobřeží a má pěkné pláže, rozhodně se nedá mluvit o sympatickém přímořském městečku. Je to pekelná díra obložená rezavými vraky starých lodí. Žijí tady černí a bílí Maurové, mezi nimiž panuje ostrá rasová nesnášenlivost. Všichni muži jsou zahaleni v dlouhých hábitech, na hlavách nosí turbany. Ženy na ulici prakticky nejsou. Kulturní rozdíl mezi Marokem a Mauritánií je na první pohled stejný jako mezi Marokem a Evropou. Další krok do skutečné Afriky. Všude je neskutečný nepořádek. Miliony igelitových sáčků pokrývají zem. Ve vzduchu je cítit spálenina, nafta, olej... Prašné cesty jsou plné prorezlých sotva jedoucích aut.

Lidé se nechovají právě přátelsky a to ani k nám, ani k sobě vzájemně. Zásadní je také problém s nedostatkem potravin a neexistující infrastrukturou. Oficiální otroctví zde bylo zrušeno teprve v roce 1980, ale na odlehlejších místech stále přetrvává. Trh s otroky sice už neexistuje, ale ti, kteří se narodí otrokyni, jsou stále celoživotními sluhy svého pána. Otroci jsou většinou černoši z jihu a slouží hlavně bílým Maurům.

Velkou zajímavostí města je ale železnice, po které jezdí nejdelší vlak na světě. Tento pětikilometrový nákladní kolos převáží vytěžené železo ze severní pouště sem do Nouâdhibou. Na druhou stranu se vrací prázdný, což je velice lákavá nabídka pro všechny, kteří se chtějí vydat stejným směrem. Jiná varianta tady totiž není, s výjimkou pronajmout si velice drahý džíp se zkušeným řidičem, který ví, kudy kličkovat mezi minami.

Proto po několika dnech i my naskakujeme do prázdného vagonu pokrytého železným popílkem. Rozděláváme si karimatky pro větší pohodlí a těšíme se na vyhlídkovou jízdu po zaminované hranici. Téměř v každém voze stojícím blízko nádraží je několik cestujících. Dál jsou vagony prázdné, jsou už příliš daleko. Když se vlak dává do pohybu, okamžitě zjišťujeme, že taková idylka to zase nebude. Všudypřítomný popílek nás začíná čím dál více pokrývat, až jsme úplně černí. Cestující ve vedlejším vagonu si nás už začínají plést s místními a pokřikují Asalam alejkum, labas? Becher? tedy Dobrý den, jak se daří? Dobře? Zatím ano.

Ten pocit nám ale vydržel jen do doby, než se na nás vrhl oblak kobylek. V současné době jsou v Mauritánii nebezpečně přemnožené. V senegalském Dakaru dokonce před několika dny sežraly trávník na fotbalovém hřišti. Dlouhými nožičkami se nás drží jako klíšťata a nejdou žádným způsobem sundat. Obaleni popílkem a kobylkami trávíme osmnáct hodin zpestřených nečekanými a sluch drásajícími nárazy vydávanými vagony při brždění několika lokomotiv.

Konečně trochu pohádky

Ve tři v noci vlak zastavuje u vesničky Choûm. Jsme v zadní části vlaku, tedy asi čtyři kilometry od ní a trochu bezradní. Jsme už skutečně na místě? Nevidíme nic a vlak stavěl už několikrát. Nezbývá než vyskočit, jít a doufat, že nešlápneme vedle, tedy na minu. A skutečně přicházíme k malé vesničce, kde míříme rovnou do čajovny, přesněji pod bambusový přístřešek na čtyřech sloupcích. Alespoň trošku se zbavujeme černého popílku a krvavých fleků od nárazů tučných kobylek a okamžitě usínáme.

Ráno nemáme zdaleka vyhráno. Vesnička je příliš malá na to, aby tudy někdy něco projelo. Dál musíme po svých. Trvá to desítky kilometrů chůze nepříjemně měkkým pískem, než se objeví jeep přeplněný k prasknutí. Vždycky se ale ještě najde nějaké místečko. V centru Chinguetti, které je na rozdíl od Choûmu skutečně nádherné a odpovídá přesně fantaziím z pohádek Tisíce a jedné noci, stojí údajně nejstarší knihovna v Africe. Náš cíl! Za tři dny se dostáváme stopem a pěšky až sem. Stopování ovšem nefunguje nijak dobře a chůzi znepříjemňují velmi vysoké denní teploty.

Staré devět set let

Malá vesnička Chinguetti, vybudovaná z hliněných cihel v tradičním maurském stylu leží v poušti plné dun. Kromě knihovny se tu nachází jen jedna mešita a poloprázdný trh. Atmosféra je příjemně tichá, horká, pomalá, unavená... Legendami opředená knihovna je v nízkém hliněném statku s malým dvorečkem, do kterého se vchází z prašné prázdné ulice. Dřevěné dveře na tradiční, několik století starý dřevěný klíč napovídají, že vykradení exponátů se tady nikdo neobává. Uvnitř je cítit atmosféra mnoha věků a v příjemném šeru stojí skromné dřevěné regály, na kterých odpočívají až devět set let staré knihy!

Vrcholem všeho je, že si podle knihovníka můžeme na nejstarší exponáty dokonce sáhnout! Opatrně jeden pokládáme na připravenou kůži a pomalu listujeme fascinující historií devět století starého koránu. Je psaný nádhernou ozdobnou arabštinou, doplněný červenou a zelenou barvou a spoustou zlatých kreseb. Skvostné stránky jsou svázané do gazelí kůže.

Alláhu akbar, al hamdulilah... čteme spolu s knihovníkem, ponořujíce se tak do hlubokého světa islámské historie. Kolik generací tudy prošlo, aby studovalo možnost vykoupení, aby vtisklo životům náplň a smysl? Atmosféra tohoto místa je všechny absorbovala a kdo chce, ten ji cítí. Hliněné stěny do sebe vsály vzrušující nadšení, které měl snad každý, kdo sem kdysi vstoupil. Pouhý dotek devět set let staré duchovní knihy, psané tehdejšími nejlepšími mistry, je obrovskou odměnou za náročnou cestu, která sem vede. Okamžik vskutku vzácný nejen pro milovníky historie a cestovatele, neboť v oáze hluboko v poušti Mauritánie, jsou ukryty rukopisy dávných duchovních mistrů.

Mauritánie

• Patří mezi země Sahelu. Většinu území zaujímají nevysoké plošiny s rozsáhlými, převážně písečnými pouštěmi. Podél hranice se Západní Saharou se zvedají vrchy, nedosahují však ani 1000 m n. m. Terén je členitější i na jihu v oblasti polosuchého Sahelu.
• Podnebí je tropické aridní, pouze jih zasahují koncem léta slabé dešťové srážky.
• Většina úrodné půdy leží na pobřeží a v povodí řeky Senegal. Je zde travnatá savana s baobaby a palmami palmyra. Ve stepním Sahelu roste sporá křovinatá vegetace, která se v poušti omezuje na oázy a polosuchá říční koryta.
• Lov a ničení přírodního prostředí i přes ochranářská opatření dál snižují počet zvířat. Ohroženy jsou především antilopy a gazely, prasata bradavičnatá, sloni, šakali a pštrosi. Divoké zvěře je v Mauritánii již skutečně minimum.
• Lidé se živí především zemědělstvím, převažuje kočovný chov ovcí, koz a skotu. Vysoké jsou stavy velbloudů. Na zanedbatelné rozloze orné půdy se pěstuje sorgo, rýže, luštěniny, sladké brambory, melouny, datle a fíky. Jen malá část půdy je zavlažována a sucha v Sahelu snižují produkci až o dvě třetiny.
• Lov ryb značně vzrostl díky zahraniční pomoci a ryby představují hlavní exportní položku. Také arabská klovatina tvoří významnou část exportu.
• Hlavní průmyslová odvětví představuje zpracování ryb a těžba a úprava železné rudy z ložiska Zouérat – F´Derik, odkud se ruda přepravuje jedinou železnicí do přístavu v Nouâdhibou.

Modří Tuaregové

• Obyvatelé Sahary žijí převážně v Mauritánii, Alžírsku, Libyi, Mali, Nigeru a Nigérii. Počet je odhadován asi na 1,2 milionu.
• Mluví berberským dialektem, hausky a songhajsky. Jejich hlavním jazykem je arabština. Tifínaghské písmo je odvozeno od fénického.
• Vyznávají islám, před jeho přijetím byli křesťany, ale ponechávají si i hodně ze své původní víry z doby, kdy byli skutečnými pány pouště.
• Jsou velice zdatnými obchodníky pouštních oáz a velmi dobří astronomové. Celý svůj život se orientují jen podle hvězd a měděných hvězdočtů, které dědí po generace.
• Přes jejich území musely projít všechny karavany, které táhly s otroky, kořením a solí přes Saharu, a platit tu mýtné. Dnes Tuaregové dál kočují a jsou jediní, kteří nemají žádné doklady a registrace. Jako saharský pas jim slouží měděný náhrdelník ve tvaru tuaregského kříže, se kterým se mohou pohybovat i do území jiných států.
• Jejich původ není zcela známý, pravděpodobně jsou to Hamité.
• Drsné pouštní prostředí ovlivňuje organizaci jejich společnosti. Skupiny jsou založeny na rodových klanech, rozhodující jsou čtyři kritéria: pohlaví, věk, příbuzenské vztahy a spojenecké dohody. Rodinná pomoc a povinnost krevní msty jsou základem života.
• Stále přetrvávají rozdíly mezi šlechtici a potomky bývalých otroků.
• Ženy se na rozdíl od ostatních národů vyznávajících islám u Tuaregů těší velké úctě. Nosí vznešené tituly, mají vlastní majetek, udržují tradici a kulturu. Každé potomstvo právně náleží k rodu matky.

Oáza Chinguetti a její knihovna

• Je označované za sedmé svaté město islámu a je na seznamu chráněného kulturního dědictví UNESCO.
• Bylo založeno ve 13. století na průsečíku několika obchodních cest Saharou a kdysi zde panoval čilý obchodní ruch. Dnes tu zůstalo pár obyvatel.
• Knihovna je soukromá, dědila se z otců na syny. Obsahuje unikátní starobylé knihy, některé ani neprozkoumané, většina pojednává o islámu.
• Zdejší svazky jsou nenahraditelné a protože město vážně ohrožují písečné duny, postupující kvůli oteplování klimatu, objevily se plány přenést spisy do jiné knihovny, nebo je zaznamenat na mikrofilm či jiné médium. Ztroskotaly ale na nechuti majitelů knih, kteří se obávají, že by tím přišli o obživu. Městečko v současné době žije z turistů.
• Ubytovací kapacity pro turisty jsou skromné, vynahrazuje to ale pohostinnost obyvatel. Zdejší kuchyně ovšem vychází ze skromné nabídky surovin, které jsou v poušti k dostání.

Z historie země

• Původní černošské obyvatelstvo vytlačily již před naším letopočtem berberské kmeny.
• V 11. až 12. století byla země součástí almorávidské říše. Pak ji ze severu obsadili Arabové (Maurové) a podrobili si černošská etnika. Dali zemi jméno a obyvatelstvo je dnes ze tří čtvrtin maurské. Dělí se na dvě značně odlišné skupiny: bídán neboli bílé Maury, potomky Arabů a Berberů, a na smíšenou skupinu harrátín neboli černé Maury, potomky otroků. Naprostá většina obyvatel vyznává islám.
• V 19. století postupně zabrala území Mauritánie Francie a včlenila je do Francouzské západní Afriky.
• Roku 1960 získala země plnou nezávislost a prezidentem se stal Muchtár uld Muhammadu.
• V roce 1978 po neúspěšném tažení proti Polisariu v mauritánské části Západní Sahary (nyní většinou obsazené Marokem) byl prezident vojenským převratem sesazen.
• Další vojenský puč následoval v roce 1984.
• Neúspěšný pokus o převrat v roce 1988 byl odrazem rasového napětí mezi Maury a černošským obyvatelstvem. Arabská migrace ze severu trápeného suchem situaci ještě zhoršila. Následovaly etnické srážky a mnoho tisíc černých Mauritánců bylo vypuzeno do sousedního Senegalu. Až roku 1991 začal proces, který se označuje jako demokratizační.
• První pluralitní volby vyhrála suverénně vládnoucí militaristická strana. V čele státu stojí prezident. Byl také sestaven dvoukomorový parlament.

Další fotografie