Svatba kmene Samburu

Překračujeme rovník

Podruhé na naší cestě překonáváme rovník, když nás Afrika opět šokuje a připomíná, že je kontinentem kontrastů a nepředpokládaných situací. Jsme totiž právě na rovníku v tropické Keni, ručička teploměru se však líně pohybuje kolem deseti stupňů Celsia. Kolem nás se zvedají vysoké hory plné zeleně, na obzoru se tyčí vysoká Mt. Keňa pokrytá sněhem a na nás ustavičně silně prší. Dozvídáme se, že by klidně mohlo být i hůř, někdy tady totiž i sněží. Na těchto náhorních plošinách nechodí domorodci zdaleka tak spoře odění jako jinde, ale jsou hezky zabaleni do dek a všeho možného, co je alespoň trochu zahřeje.

Několik dní tedy trávíme zde ve vyšších polohách vychutnáváním čerstvého vzduchu a poté míříme dolů do údolí, kde jsou naopak tropická vedra a další zajímavé domorodé kmeny tohoto záhadného kontinentu. Stopem se dostáváme až na samý konec cesty. Za chůze zkoušíme ještě dva dny stopovat, ale opravdu není co. I když se nacházíme na jediné cestě přes Keňu do Etiopie, neprojelo tu nic kromě dvou přeplněných zásobovacích traků.

Cesta je písčitá a měkká, stromy s ostrými bodlinami se sklání k zemi jako jeřáby divoké buše, na kterých coby oči neznámého světa tiše sedí exotičtí ptáci s obrovskými oranžovými zobáky, jenž svítí jako smaragdy, když jimi probleskne vycházející slunce. Někde mezi stromy začínáme pozorovat zajímavé lidi, kteří se k nám nikdy nepřiblíží, ale vědí o nás.

Zebry a troubení slonů

Tu zahlédneme postavu s vysokými barevnými péry na hlavě, jak mizí mezi ostrými bodci těžko prostupné buše, tam zase lesknoucí se záda zdobená kromě barev také starou puškou. Do scenérie přibývají zebry, náhle nás obklopující jako ve snu. K našemu cílovému městu je to velmi daleko, ale my už vlastně v cíli jsme. Nacházíme se již určitě mezi Sambury, i když pořádně jsme ještě žádného neviděli. Tento kmen se chová divoce a prosvítá k nám jako by z pohádky do reality a zpět za krásného troubení slonů a tichých zvuků namlouvajících se antilop.

Po kolikáté již rozděláváme stan v divoké džungli, obklopeni živou a fascinující Afrikou, neznámými lidmi a nebezpečnou zvěří, ale spokojeni a naplněni? V noci kolem stanu běhali asi divočáci a vydávali skutečně hrůzné zvuky, alespoň se domníváme, že to byli oni. S očekáváním vyrážíme dál.

Cesta je dlouhá a rovná, což nepůsobí právě dobře. Co to je? Ptáme se navzájem. Slyšíš to taky?. Za chvilku se z písečného mraku líhne zásobovací trak. Nastavujeme tedy ruku ke stopu a on staví. Vylézáme na velmi vysokou korbu k několika černochům a už se kodrcáme písčitou cestičkou k blížícím se horám na obzoru. Z poloptačí perspektivy občas zahlédneme bojovníky Samburu, kteří jsou na lovu a tiše, téměř neviditelně se pohybují po širé buši.

Po několika kilometrech trak staví na pár hodin odpočinku v malé vesnici, která je, jak se s nadšením dozvídáme, obývaná Rendily. Domorodci tohoto barevného kmene jsou velmi podobní Samburům, liší se ale zdobením hlav. Bojovníci nosí na čelenkách zajímavá péra a jiné barevné doplňky. Ženy chodí do půli těla nahé, zdobené pouze množstvím kruhových obručí s korálky. Na hlavě mají také čelenky, ale samozřejmě odlišné od těch mužských. Tento krásný, barevný, domorodý kmen patří mezi ty nejpohlednější a nejparádivější v Africe. Stejně jako Samburové, jsou i Rendilové lovci, pastevci a zemědělci. Jejich vírou je samo sebou animismus.

V noci přijíždíme zmoženi do blízkosti vesnice Marsabit a odcházíme od cesty do buše rozdělat si stan. Ráno je čisté a jasné. S nadšením, že snad dnes se setkáme se Sambury vykračujeme vpřed. Po několika hodinách ale zjišťujeme, že jsme zabloudili a nemůžeme najít cestu. Hledáme a hledáme, až se dostáváme na menší kopec, odkud máme dobrý výhled, ale bohužel po cestě ani památka. Zato však nedaleko na protějším svahu vidíme domorodou vesnici, takže se okamžitě vydáváme k ní.

Náčelník slaví s máslem na hlavě

Ještě než do vesnice vstupujeme, všímáme si nevšedního ruchu a slyšíme zpěv. Co se tam asi děje?

První si nás všimly děti a okamžitě se k nám rozběhly. Se smíchem a radostí nás přivedly k náčelníkovi, který je oděn do svátečního hávu a hlavu má pomalovanou červenou směsí másla a hlíny. Ihned si všímáme, že všichni jsou výrazně nastrojeni a panuje jakási sváteční atmosféra, která nám velice nahrává.

Přichází další muž a společně nás zve do chýše na uvítanou. Rádi přijímáme, usedáme na hliněnou zem a přebíráme nádobu s mírně páchnoucím nápojem, který je, jak se později ukazuje, silně alkoholický. Náčelník se nám za pomoci rukou a nohou snaží vysvětlit, že má dnes svatbu a bere si svou šestnáctou manželku. Jeho bratr se stará o hladký průběh celého rituálu.

Říká, že ženy dnes musí postavit z klacků a hlíny novou chýši pro budoucí novomanžele a připravit bohaté pohoštění. Muži zatím relaxují, posilňují se nejen alkoholem, který si sami vyrábějí a občas zpívají kouzelné písně pro dobrý průběh svatby. K náladě přispívá tak zvaný čad, který všichni hojně žvýkají. Tato zelená rostlina, rostoucí všude kolem má lehce halucinogenní účinky a zahání únavu, stres, špatnou náladu nebo agresivitu. Je ale silně návyková a její časté, pravidelné žvýkání vede pomalu k totální devastaci organismu a ke smrti. Žvýkáme samozřejmě také a nemůžeme si ji vynachválit. Zelená lahůdka barví zuby a sliny posouvajíc ducha vpřed.

Rituální ženská obřízka

Další velkou příležitostí pro slávu jsou ženské obřízky prováděné těsně před svatbou. Samburové totiž věří, že pokud by se penis muže dotkl klitorisu ženy, stal by se muž impotentním. To je tedy hlavní důvod, proč jsou samburské dívky dodnes zbavovány klitorisu. V den obřízky je dívce pomazána hlava a korále červenou hlínou smíchanou s máslem. Žena, která obřízku provádí, pochází většinou z klanu Ltorobo, bývá středního věku a je velmi vážená. Neobřezanou dívku by za ženu nikdo z kmene nechtěl.

Těsně před samotným zákrokem se dívce polije hlava mlékem. Hned poté je posazena na hovězí kůži, která je rovněž celá natřena červenou barvou. Ženská obřízka je extrémně bolestivou záležitostí, a proto dívku drží většinou čtyři ženy. Dvě za ruce a za ramena, druhé dvě jí zase drží roztažené nohy. Tento obřad právě probíhá v jedné ze zdejších chýší. K té se samozřejmě celý den nesmí muži vůbec přiblížit.

U jiných kmenů v nedalekém Somálsku se dokonce provádí takzvané rituální zašívání žen. Takto zašitou ženu musí poté muž nožem rozříznout a nejbližších několik dní s ní souložit pokud možno co nejčastěji, aby rána opět nesrostla!

Zanedlouho po dopití druhé mísy nepříliš lahodného moku se mi začíná točit hlava a rozvazovat jazyk. S náčelníkem si začínáme velice dobře rozumět. Pomalu vyndávám fotoaparát a objektivy, což náčelníka velmi upoutalo a hned se po nich natahoval. Můj Cannon si bez otázek zavěsil na krk a hned se pyšnil svou novou, netradiční ozdobou. Mně na oplátku pověsil na krk svůj amulet a na hlavu dal čelenku s péry, které symbolizují sílu.

Notně posilněni účinky nápoje se s náčelníkem snažíme vypotácet z chýše zavěšeni jeden do druhého. Pohled, který se tak naskytl vesničanům, stál určitě za to, protože všichni vybuchli v šílený smích a povyk.

Z malého vstupního otvoru hliněné chýše se vypotácel náčelník s parádním ozdobným foťákem na krku, zavěšen do bílého muže, zdobeného samburským amuletem a péry na hlavě. V objetí míříme pod nedaleký strom a následující hodiny odtud sledujeme, jak ženy staví dřevěnou konstrukci pro chýši a krásně si u toho zpívají.

Nevěsta je o kus dál, schována v jiné chýši, kam ji chodí podporovat matka a sestry, které po chvilkách v průvodu obcházejí chýši a zpívají svatební melodie. Podívaná je to fascinující. Odpoledne i muži začínají zpívat.

Svatební zpěvy samburských animistů

Z jejich úst se linou divné písně, které tu sborově, tu sólově rozeznívají naše okolí. Přidává se náčelník. Rovná se do přísné polohy a začíná zpěvně recitovat. Na konci každé sloky se připojí všichni muži a sborově náčelníka opakují. Píseň je tak silná, že nám běhá mráz po zádech. Jednu z písní nahrávám do svého telefonu a vzápětí ji Samburům přehrávám. Ti ostražitě poslouchají a opět na konci každé náčelníkovy sloky sborově zpívají, i když k nim náčelník mluví z nahrávky. Jak silná to píseň!

Nejstarší žena stíná starou kozu za asistence několika mladších. Ty vzápětí rozdělávají velký oheň a koza se již porcuje a začíná připravovat v lahodný, sváteční pokrm. My ale sedíme pod stromem a jak náčelník říká, musíme počkat, až ženy vše připraví, i kdyby to mělo trvat týden. Červené paprsky zapadajícího slunce vybarvují pestré oděvy a ozdoby žen, které pomalu dokončují chýši, postavenou pro hlavní akt dnešní svatby čili rituální a všemi očekávané stvrzení manželství.

Maso již voní, oblohu pokryly hvězdy a plameny ohňů decentně nasvěcují okolí. Už je to tady. Náčelník dává pokyn a všichni obyvatelé této vesnice i hosté zasedají kolem největšího ohně. Začíná se tleskat a tancovat. Nejprve se podává obrovská porce zeleného čadu, stíhaná litry samburského alkoholického nápoje. Nálada se ihned uvolnila. Domorodci se rádi odevzdávají opojnému pocitu oslavy a pijí a žvýkají, jak jen můžou. Podává se hlavní pokrm, jenž rozděluje nejstarší žena. Všichni hodujeme a bavíme se, nic na tom, že my nerozumíme jejich řeči a oni naší.

V pozdní noci, kdy už někteří zúčastnění nemohou dále, na stejném místě, kde hodovali a pili, ulehli k dlouhému a nikým nerušenému spánku, se o slovo hlásí náčelníkův bratr, který předvádí bojový tanec přivolávající duchy svých předků a zahánějící zlo, které by snad novomanželům nechtělo přát. Rituální skoky kolem ohně mohutně podporované zpěvem a tleskáním domorodců vytvářejí hrozivé zvuky, jenž se linou údolím a tichou noční džunglí. Tanečník má také hlavu nabarvenou na červeno a v čelence mu svítí dvě ohněm osvětlená bílá péra. Kolem krku má ozdobný pásek z korálků a barevných látek. Přes jedno rameno má přehozenou kostkovanou látku a končetiny má ozdobené dalšími pásky barevných korálků. On i náčelník stále drží svou mocnou hůl, která, jak všichni věří, disponuje velkou magickou silou.

Ženy mají oholené hlavy a některé z nich zdobí červenou barvou své vysoké krky. Na nich potom nosí velice bohatou výzdobu z kruhových, velmi barevných, korálkových pásů. Látky mají také přehozené přes rameno, takže jim zakrývají pouze jeden prs. Přes den někdy nosí látku omotanou pouze kolem pasu. Na hlavě mají čelenky s drobným amuletem a pod ozdobami na krku nosívají kri-kri, ochranný kouzelný amulet posvěcený šamanem, který skrývá ve svém koženém obalu na papírku napsané kouzlo určené dotyčné osobě. Dětem se kri-kri zavěšují na krk a končetiny, ale také kolem pasu. Na hlavičkách se jim potom vyholují různá číra nebo pramínky, které je chrání před silami zla.

Všichni jsme již velice zmoženi únavou a opojnými podporami, neustále dodávanými, aby nikde nechybělo. Vnímám už jen velice nejasně a nedokážu rozlišit mezi realitou a snem, který se vkrádá do noci. Připadám si jako jeden z kmene. Tuto noc jsem bojovníkem Samburu. Ani nevím, jestli náčelník skutečně odchází do nové chýše s nevěstou, která slavnostně nazdobena právě přišla z té své, nebo jestli se mi to jen zdá ... Sen definitivně pohltil skutečnost, dohořívající oheň a spící domorodci kolem něj tak ukončili obřad, který však stále pokračuje v nedaleké chýši, ale tam už pouze mezi novomanželi.

Ze svatby k somálským odstřelovačům

Nemá cenu přetahovat návštěvu, a tak se následujícího odpoledne loučíme se všemi z vesnice a vykračujeme dále do buše směrem k vesnici Marsabit. Ještě téhož večera tam dorážíme a v místní nálevně odpočíváme obklopeni totálně společensky znavenými černochy žvýkajícími čad a pijícími snad vše, co teče. I další cesta na Etiopskou hranici je náročná a poměrně nebezpečná. Tato cesta bývá otevřená jen sporadicky, protože somálští ozbrojení rebelové si krátí chvíle odstřelováním traků a usazováním min přímo do vyjetých kolejí v písku.

V Marsabitu potkáváme misionáře, který se nad námi pokřižoval a řekl, že to určitě nepřežijeme. A cestu zpět také ne, že vlastně nechápe, jak jsme se sem živí mohli dostat. Cosi zamumlal a rychle zmizel maje moc práce s obracením Samburů na víru. Vždyť jejich ženám je vidět jedno ňadro!

S ochotnými misionáři, kteří zasvěcují své životy pomoci domorodcům, máme však i neblahé zkušenosti. Na cestě jsme jich potkali více a jednou jsme dokonce skutečně potřebovali pomoc. Misionář v draze vybavené pracovně se na nás ani nepodíval a poslal sestru, která si nejdříve agresivně řekla o tučnou částku peněz a poté nám přidělila zablešený pokoj, kde jsme měli překonat tropickou chorobu, která mohla být brzy smrtelná.

V Marsabitu jsme stopli zásobovací trak, jehož řidič nás uklidňoval slovy: Nebojte se, minulý týden vyletěl do povětří jeden můj kolega s náklaďákem, takže teď už je cesta čistá. Somálci kladou miny maximálně jednou za čtrnáct dní. A ostřelovači, ti trefí málokdy, pro jistotu ležte a oblečte se do tmavého!

Další den trávíme v nejistotě s přiděleným vojákem, který se s puškou nervózně rozhlíží do všech stran. Cesta je dlouhá, ale přesto večer přijíždíme na očekávanou keňsko-etiopskou hranici a vstříc nám vychází samotný asfalt!

Další fotografie