Příběhy z Afriky
Stojíme obklíčeni ozbrojenými domorodci kmene Dogonů v jejich malé vesničce poté, co jsme znesvětili jejich obětní místo. Hlavou se nám honí spousta myšlenek, stejně jako náčelníkovi, kterému z očí kouká zloba a chystá se vyřknout nad námi ortel. V ruce svíráme elektrické paralyzéry ...
Slunce už proletělo celým územím tajuplných a nebezpečných Dogonů a my za sebou stále ještě necháváme čerstvé šlápoty našich zaprášených bot. Cesta je písčitá a neskutečně dlouhá. Představujeme si jezero plné vody, které můžeme na posezení vypít, konečně něco do žaludku a hlavně trochu bezpečí, na které můžeme alespoň na další dva roky zapomenout. Ačkoli nás všichni varovali: Tam sami nesmíte, určitě vás zabijí!
a dlouze se nám snažili vysvětlit, abychom se na území Dogonů nevydávali bez místního průvodce, neposlechli jsme.
Chceme sami poznat ty tajuplné lidi, kteří žijí ve vysokém skalním útesu provrtaném celou spletí jeskyní a rituálních místností. Chceme sami poznat domorodce s tolik záhadnou a fascinující minulostí, šamany, kteří umí přivolat déšť a kteří ještě donedávna při svých obřadech usmrcovali lidské oběti. Vychází měsíc, krásný, plný a zlatavě zářivý. Díky němu vidíme na cestu a na první siluety útesu Bandiagara. Konečně máme na dohled vesnici dogonského území Bongo. Den byl opět delší než jindy, a tak stavíme stan a upadáme do blaženého, zaslouženého spánku.
Séva ééé,
zdraví nás dogonským pozdravem skupinka dětí. Sítěnou moskytiérou nakukují do stanu a smíchy nemůžou popadnout dech. Nejen tito nejmladší obyvatelé převisu, ale také šílené vedro nás probudilo do dne, který se nám za chvíli zapíše nesmazatelně do paměti. Pomalu, ale nedočkavě slézáme vysoký útes, omotaný kamennými cestičkami a proláklinami. Po cestě potkáváme první obyvatelky vesnice, které brzy ráno vycházejí na dalekou pouť za vodou. Něco nám na nich nesedí, místo klasického chichotání nás udivuje úplně jiná reakce - nenávistné pohledy a snaha vyhnat nás zpátky, odkud jsme tak pracně přišli, a kam se rozhodně nechceme vracet.
Jenže ďábla ohněm nevystrašíš, a proto pod tíhou batohů, velkého afrického bubnu a tašky se zásobou vody už jen na několik dní vstupujeme do vesnice Bongo. Odtud sledujeme celé území a útes, při jehož úpatí vyrostly vesničky, které z výšky připomínají nádherné včelí úly. Pohledem na tuto neznámou zemi jako bychom se napili kouzelného nápoje ptáků, kteří svobodně krouží svůj osud do blankytně nekonečného prostoru. I oni nám v tu chvíli přestali na okamžik rozumět a rozletěli se neznámo kam. Věděli, co se musí stát?
Všímáme si černě oděné postavy, která nás už jistě delší dobu sleduje. Naše pohledy se střetly a muž přichází, teď už bez tajností k nám. S rozjasněnou tváří pomalu nejlepšího přítele přistupuje a laskavým tónem se nám opět nutí jakožto průvodce. Zdvořile odmítáme a snažíme se pokračovat dál v cestě krásným přírodním reliéfem. Ještě se nestačíme ani ohlédnout a přátelé průvodci
už jsou za námi dva. Řítí se na nás a výhrůžně svírají velkou dřevěnou hůl. Na okamžik nám uvízne pohled na neznámém skvostu, neboť tak krásně vyřezávanou hůl s rukojetí krokodýla jsme ještě neviděli. Avšak pud sebezáchovy předčí kouzlo řezbářského umění. Navyklým pohybem otvíráme naše tajné kapsy a vytahujeme obranný elektrický paralyzér. Hele, mizí… Zabralo to!
A my raději mizíme taky!
Máme před sebou celý týden cesty a obavy, že stejní a poněkud zajímavě agresivní lidé budou v každé vesnici. Nohy se začínají klepat únavou a nejistotou, a tak se rozhodujeme trochu si odpočinout, než vstoupíme do další vesničky s nezapomenutelným názvem Banani.
Jsme zmoženi již natolik, že odkládáme svůj batoh hned do prvního příjemně chladného stínu, vrženého košatým stromem. Místo s kamenitou skalkou, jako stvořené alespoň pro malý odpočinek, než nás neúprosně letící zlatavý kotouč vyžene opět na cestu. Právě se začínáme těšit z polohy, kterou jsme si našli i přes nevlídně tvrdý podklad, a užíváme si tichou a příjemnou chvilku. Z dálky se však začíná blížit neznámý hluk. A na uvítání to zrovna nevypadá.
Z vesnice se k nám rychlým krokem blíží skupina různě starých mužů, pokřikujících něco jistě zajímavého, avšak pro nás zcela nesrozumitelného. Napjaté rysy ve tvářích, přísný výraz a několik rozzuřených párů očí nám napovídá, že oslava našeho příchodu se tu jistě nekoná. Tlupa dorazila až k nám a nejstarší muž cosi vykřikuje. Nechápavé oči pátrají po nápovědě, ale žádný tahák. Usuzujeme, že máme okamžitě opustit toto místo. Než se stihneme nadechnout, ocitáme se v pasti. Nejen páry očí, ale také obrovské ruce nás vyzvedly do výše a odnášely neznámo kam. Nezbývá než čekat, co s námi bude.
Červeně malované postavičky zvířat, vyřezávané lidské masky, portréty neznámých bohů, barevně tkané podušky, pach čerstvé krve a uprostřed všeho sedící nejstarší, velmi vrásčitý a všemi milovaný náčelník. Nejen to spatřujeme, když nás konečně postaví na pevnou zem. Za šíleného řevu se všichni dávají do hrozivého rituálního tance. Muži běhají s kameny v rukou a ženy za nimi s dřevěnými holemi. Výhrůžně okolo běsní a pomalu stahují pomyslnou smyčku. Na chvíli ustanou, ale šílenými zbraněmi hrozí dál. Přichází řada na nejstaršího vůdce, šamana a kouzelníka v jedné osobě. Rozzuřeně hledí ze svého vyvýšeného lože mezi čtyřmi zdobenými totemy.
Sedí pod bambusovou střechou, která sotva drží pod tíhou všemožných vúdú sošek. Jak dál, co dělat? Co asi s našimi těly udělají, až nás zabijí? Nedokážeme domýšlet. Horkou a vystrašenou tvář polévají slzy. Jako nepatrný dar dopadají na vyschlou zem… Nezbývá než bezmocně čekat na ortel. Pomalu vytahujeme svého malého obranného kapesního přítele a čekáme, co se bude dít. Všichni zpozorněli a nepatrně odstoupili. Kameny v rukou upevnili do připravené polohy a nastal strašidelný klid. Jistě se báli neznámého předmětu. Nám však projíždí hlavou myšlenka. Nebylo lepší nic nevytahovat? Co když se na nás opět všichni sesypou a pod kamennou sprchou nezmůže ani elektrický paralyzér vůbec nic. Přesto ho držíme v rukou jak nejpevněji dokážeme. Nechápeme, co se stalo, ale nemůžeme se smířit s tím, že nám můžou vzít svobodu i život.
Oči ustrnou na velkém vůdci, který si k sobě přivolal čtyři nejstatnější muže vesnice a nervózně se dohadují. Nohy se nám třesou čím dál víc a srdce už skoro vyskočilo z hrudi, když k nám přicházejí nejsilnější muži a něco podivného tisknou v rukou. S obavami před paralyzérem nám opatrně podávají ústřižek ze zvířecí kůže. Jsou na něm vyryta nějaká čísla. S určitou úlevou zjišťujeme, že rytina značí částku v místních penězích (asi 30 dolarů), kterou máme zaplatit. První známka, že bychom mohli přežít. Přesto se na chvíli vzpamatujeme a danou částku se snažíme všelijak usmlouvat. Kameny v rukou však znova napřímily a naprosto pohřbily naši myšlenku.
Snažíme se přijít na to, proč jen trochu peněz, proč ne všechny nebo třeba batohy? Nechápeme a raději přistupujeme na jejich zvláštní návrh a slíbený obnos opatrně předáváme opět tomu urostlému muži. Stále stejnou nejistotu střídá další hluk, zpěv a pískot, při kterém nás všichni vyhánějí pryč z vesnice. Tentokrát už pod opravdovou sprchou kamenů. Utíkáme pryč. Kryj si hlavu! Utíkej!
Ale kam? To je jedno, hlavně pryč odsud! Běžíme tak dlouho, dokud se na obzoru neztratí poslední stříška Banani.
Mlčíme a snažíme se uvnitř pochopit, co se stalo, čím jsme si to zasloužili a co si z toho vzít. Před námi týden cesty těmito vesnicemi, jiná cesta tudy nevede. Jít zpět je nemožné, jsme úplně v moci Dogonů. Do našeho tichého odpočinku kdosi přichází. Francouzské Ahoj, jak se máte? Vítejte!
nás uklidnilo a zvedáme pohled k neznámému muži. Umí francouzsky, musíme toho využít a zeptat se na všechno, co nám zatím zůstává záhadou!
Neznámý byl místní průvodce, také Dogon, který se rozpovídal o dogonských tradicích, vztazích mezi vesničany, historii a vysvětlil, co se nám přihodilo. Ještě ten den se ve vesničce Banani konal očišťující rituál, zapříčiněný naší přítomností. Za velkého bubnování, hlasitého zpěvu a tance v tradičních maskách museli muži společně s šamanem zabít krávu a její krví očistit své sacre (posvátné místo). Ani obyvatelé jiné vesnice na toto místo nemohou pohlédnout, natož si lehnout. My jsme se nevědomky prohřešili proti bohům a znesvětili toto nejposvátnější místo. Těch 30 dolarů je částka, za kterou se musí ve městě koupit kráva a uspořádat rituál.
I na černém kontinentě je mnoho různých kultur, druhů náboženství a překrásných tradic, které lákají lidi z celého světa. Jako návštěvníci musíme znát a respektovat cizí, byť pro nás nepochopitelné a tak nevšední každodennosti. Můžeme jen nahlédnout a odjet tak potichu, jako jsme přijeli. Vybaveni radami jdeme vstříc dalšímu osudu. Kouzlo přírody a celého tohoto místa je tak silné, že si nás udrželo celý týden. Přes všechny nabrané zkušenosti a rady jsme prožili další velké nesnáze. Ty sice nepředčily zážitek z Banani, ale také nás dostaly do problémů, které umí připravit snad opravdu jen stále neznámá Afrika.
Území Dogonů se nachází na jihovýchodě Mali a zasahuje až do Burkiny Faso. Reliéf krajiny tvoří útes Bandiagara, dlouhý 150 km a vysoký 400 m, pod nímž jsou rozesety domorodé vesničky. Samotný rozsáhlý útes je jako mraveniště provrtán obrovskou spletí chodeb a místností. Typická krajina sahelského pásu je po většinu času velmi nehostinná a zazelená se pouze v období dešťů (červen až září), na kterém jsou Dogoni primárně závislí. Živí se zemědělstvím a chovem dobytka. Odkud tito lidé pocházejí, se stále neví.
Pověsti místních domorodců líčí osídlení naší planety. Věří, že původní planeta Dogonů byla ohrožena zánikem svého slunce Po-tolo, a tak byl archanděl Nommo (shoda s Noem) pověřen přesídlit obyvatele na jinou planetu. Mnoho času nebylo, a tak postavil jen jednu loď, do které pečlivě vybral čtyři páry lidí, živočichů, všeho rostlinstva a zásob na dlouhý meziplanetární let. Tito lidé měli založit novou civilizaci na planetě Zemi, která se nejvíce podobala původní planetě Dogonů. Několikasetleté astronomické znalosti náčelníků jsou naprosto neuvěřitelné. Dogoni tvrdí, že pocházejí z oblasti Síria (souhvězdí Velkého psa), vzdálené 8,7 světelných let od Země. Vědí, že okolo Síria nyní obíhá již vyhaslé slunce Sirius B
(Po-tolo, okem neviditelný), které patří k tělesům s obrovskou hustotou hmoty (asi 130 kg/cm3) a moderními astronomy bylo jako Bílý trpaslík objeveno teprve v roce 1915!
Navíc tvrdí, že v systému se nachází i další hvězda Emme-ya-tollo, která má několik planet. Kde a jak se to vše dozvěděli a jak je pozorují, jsou-li tyto věci okem neviditelné? Přijdeme na to někdy? Potíž je v tom, že kmen Dogonů si své znalosti pečlivě ochraňuje před zvídavými vědci. Historikové však podporují příběh zcela jiný. Tvrdí, že Dogoni přišli z pravého břehu řeky Niger (říše Mande, 10.-13. stol.), odkud odešli na západ do dnešní severní části Burkiny Faso. Zde byli označováni jako Kibsi. Odtud před islamizací uprchli do okolí útesu Bandiagara (okolo 1490).
Dogoni používají pětkovou numerickou soustavu, jejich týden trvá pět dní, žena by měla kojit pět let. V oblasti útesu se mluví až 35 dialekty. První ženu pro muže vybírají rodiče, další si může vybrat sám. Muži jsou považováni za dospělé ve 22 letech. Žena se po dobu menstruace musí zdržovat v příbytku k tomu určenému - většinou na okraji vesnice.
Při obřadech, ze kterých se vylučují ženy a děti, se vždy tančí v maskách zhotovených právě pro tu kterou příležitost. V současnosti se obětují zvířata, dříve bývaly časté i lidské oběti. Místní kouzelníci umějí zahánět zlé duchy, přivolat déšť nebo věštit osud ze stop lišky písečné (Vulpes pallida). Pro znovuoživení plodnosti země pálí s příchodem dešťů placenty, rituály trvají šest dní. Z ptačí perspektivy lze vidět, že Dogoni staví svou vesnici do tvaru lidského těla …
